22 C 237/2021-28 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 4 400 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému na jeho bankovní účet dne [datum] finanční prostředky ve výši 4 000 Kč Tyto finanční prostředky se žalovaný zavázal splatit společně s poplatkem za prodloužení termínu splatnosti ve výši 400 Kč. Ke způsobu kontraktace žalobkyně uvedla, že žalovaný se nejdříve zaregistroval na webových stránkách právního předchůdce žalobkyně, kam zadal své osobní údaje včetně telefonního čísla a e-mailové adresy. Po dokončení registrace byl žalovanému zřízen uživatelský účet, prostřednictvím něhož zaslal právnímu předchůdci žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru, načež mu byl v rámci webového rozhraní právního předchůdce žalobkyně zaslán návrh konkrétní smlouvy, který žalovaný akceptoval. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vyšel z prohlášení žalovaného, že má pravidelný měsíční příjem a že je schopen úvěr splatit. Dále právní předchůdce žalobkyně provedl rovněž lustraci žalovaného v databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI. Právní předchůdce žalobkyně přitom nepojal podezření o neschopnosti žalovaného úvěr splatit. Žalovaný však úvěr řádně nesplatil a zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 4 000 Kč na jistině a 400 Kč na poplatku za prodloužení termínu splatnosti. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. S ohledem na prodlení žalovaného žalobkyně požadovala také zaplacení úroku z prodlení, a to za období od 30. 10. 2017, tj. ode dne následujícího po splatnosti úvěru, do zaplacení v zákonné výši. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, v níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 4 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky splatit do 23. 9. 2017. Tato smlouva pak byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem. V článku 9.1 smlouvy pak bylo uvedeno, že je žalovaný povinen zapamatovat si a držet v tajnosti heslo pro přístup do klientské zóny na internetových stránkách právního předchůdce žalobkyně. K této smlouvě žalobkyně doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Následně byl k předmětné smlouvě uzavřen opět za pomocí prostředků komunikace na dálku dodatek, v němž bylo mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným ujednáno prodloužení termínu splatnosti úvěru o 30 dnů, za což se žalovaný zavázal uhradit poplatek za prodloužení splatnosti ve výši 400 Kč. Na základě sdělení společnosti [právnická osoba] ze dne [datum] bylo ověřeno, že žalovaný byl ke dni uzavření smlouvy majitelem účtu uvedeného ve smlouvě a že na tento účet byla dne [datum] připsána částka ve výši 4 000 Kč od [právnická osoba] [anonymizováno]. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným z titulu předmětné smlouvy postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 2. 2. 2021. Předžalobní upomínkou ze dne 2. 2. 2021, k níž žalobkyně doložila rovněž podací lístek z téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů. 4. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 5. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku:„ K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“. A dále v souladu s § 562 odst. 1 občanského zákoníku:„ Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ 6. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 (ve znění účinném do 23. 7. 2021):„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“ 7. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený kliknutím na příslušné pole v prostředí uživatelského účtu v rámci chráněného webového rozhraní právního předchůdce žalobkyně, kam měl po provedené registraci na základě přiděleného hesla přístup pouze žalovaný. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. 8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 9. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 10. Z vyjádření žalobkyně je zřejmé, že se její právní předchůdce žádným způsobem nezajímal o konkrétní výši příjmů žalovaného a o zdroje těchto příjmů a rovněž se nezajímal o výdaje žalovaného, nýbrž spoléhal na jeho prohlášení, že je schopen úvěr splatit. Právní předchůdce žalobkyně tak na svou povinnost posoudit příjmovou a výdajovou stránku žalovaného zcela rezignoval. Pokud jde o tvrzení žalobkyně, že její právní předchůdce provedl lustraci žalovaného v příslušných registrech, tak výpisy z těchto registrů žalobkyně nedoložila, a tudíž toto tvrzení ničím neprokázala. Soudu proto nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně nedostál své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. 11. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátn