22 C 257/2021-25 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 10 000 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovanou uzavřel dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru. V této smlouvě se zavázal umožnit žalované opakovaně čerpat finanční prostředky až do výše stanoveného úvěrového limitu a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem a poplatkem za čerpání úvěru v pravidelných měsíčních splátkách splatných vždy k 30. dni každého kalendářního měsíce počínaje dnem uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru. Předmětná smlouva pak byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku. Kontraktační proces probíhal tím způsobem, že žalovaná doručila právnímu předchůdci žalobkyně prostřednictvím webového rozhraní žádost o zaslání nabídky k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, načež právní předchůdce žalobkyně prověřil totožnost žalované, posoudil její úvěruschopnost a zaslal žalované předmětnou nabídku. Poté již žalovaná smlouvu podepsala zadáním unikátního identifikačního kódu, který jí byl zaslán prostřednictvím SMS, do příslušného pole v prostředí svého uživatelského účtu. To, jakým způsobem měla být před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalované, žalobkyně blíže nerozvedla a uvedla, že se nedochovaly podklady týkající se posuzování úvěruschopnosti žalované. Žalovaná celkově čerpala na základě předmětné smlouvy částku ve výši 10 000 Kč, kterou nesplatila. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena nejdříve na společnost [právnická osoba] a poté na žalobkyni. Vedle dlužné jistiny požaduje žalobkyně po žalované úhradu kapitalizovaného úroku ve výši 199,80 Kč a s ohledem na prodlení žalované s úhradou rovněž zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 30. 7. 2018 do zaplacení. Žalovaná byla k úhradě dlužné částky vyzvána předžalobní upomínkou. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, v níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalované finanční prostředky až do výše úvěrového limitu 50 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 8,5 % měsíčně a poplatkem ve výši 12,5 % z částky každého čerpání úvěru v měsíčních splátkách splatných vždy 30. den každého kalendářního měsíce. Tato smlouva pak byla v souladu s článkem 4. Obchodních podmínek právního předchůdce žalobkyně uzavřena prostřednictvím žádosti uvedené na webových stránkách právního předchůdce žalobkyně shora uvedeným způsobem. Z doložených elektronických formulářů označených jako„ [jméno] [anonymizováno] [příjmení] [jméno] [anonymizováno] [číslo]“ a„ [jméno] [anonymizováno] [příjmení] [jméno] [anonymizováno] [číslo]“ plyne, že žalovaná dne [datum] požádala právního předchůdce žalobkyně o čerpání jistiny v celkové výši 10 000 Kč, přičemž obě žádosti byly schváleny. Dle doložených potvrzení o provedené platbě byla na účet žalované uvedený v žádostech o čerpání zaslána částka v celkové výši 10 000 Kč. Z předložených výpisů z úvěrového účtu žalované je patrné, že žalovaná z vyčerpaných prostředků ničeho nesplatila. 4. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou vzniklá z titulu výše uvedené smlouvy postoupena na společnost [právnická osoba] a na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne [datum]. Předžalobní upomínkou odeslanou téhož dne byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do tří dnů. 5. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 6. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s § 561 odst. občanského zákoníku, který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ 7. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7„ k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“ 8. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený kombinací kliknutí na příslušné pole v chráněném webovém rozhraní právního předchůdce žalobkyně a zadání unikátního SMS kódu v tomto rozhraní. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. 9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 10. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 11. Žalobkyně sice tvrdila, že její právní předchůdce zkoumal před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované, avšak průběh tohoto procesu blíže nepopsala a své tvrzení žádným způsobem nepodložila. Soudu proto nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně nedostál své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované. 12. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen