22 C 77/2021-26 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 3 974,99 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru č. [anonymizováno], na základě které čerpal na svůj bankovní účet finanční prostředky ve výši 1 900 Kč prostřednictvím Sazka terminálu. Tyto prostředky se zavázal žalobkyni vrátit do 20. 7. 2018. Předmětná smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek právního předchůdce žalobkyně, kde žalovaný odeslal žádost o poskytnutí konkrétního úvěru pro hotovostní výběr u partnera původního věřitele – [právnická osoba], [anonymizována dvě slova] , provozující síť čerpacích stanic [anonymizováno]. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce provedl odečet doložených výdajů žalovaného od doložených příjmů, přičemž dbal na to, aby po tomto odečtu žalovanému zbývala rezerva ve výši 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a výdaji mimo splátku a aby tato rezerva odpovídala minimálně životnímu minimu ve výši 3 410 Kč. Dále právní předchůdce žalobkyně provedl rovněž lustraci žalovaného v databázích ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Po provedeném posouzení neměl právní předchůdce žalobkyně důvodné pochybnosti ohledně platební schopnosti žalovaného. Žalovaný však úvěr řádně nesplácel. Následně byla pohledávka za žalovaným z titulu předmětné smlouvy postoupena na žalobkyni. Zažalovaná částka pak sestává z dlužné jistiny ve výši 1 900 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 074,99 Kč, který se stal splatným v den splatnosti úvěru. S ohledem na prodlení žalovaného žalobkyně požadovala také zaplacení úroku z prodlení, a to za období od 21. 7. 2018 do zaplacení v zákonné výši. 1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru č. [anonymizováno], na základě které žalovaný čerpal na svůj bankovní účet finanční prostředky ve výši 1 900 Kč a které se zavázal žalobkyni vrátit do 20. 7. 2018. Tato smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku vytvořením uživatelského účtu na webových stránkách žalobkyně, prostřednictvím kterého žalovaný poté podal žádost o uzavření smlouvy (viz článek 4.2. Obchodních podmínek právního předchůdce žalobkyně). Později v rámci sítě čerpacích stanic [anonymizováno] provedl žalovaný jednorázový hotovostní výběr (což vyplývá z potvrzení vydaného smluvním partnerem původního věřitele – [právnická osoba], [anonymizováno]), k čemu obdržel od právního předchůdce žalobkyně jedinečný PIN kód. K této smlouvě žalobkyně doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Podle informací žalobkyně žalovaný na svůj dluh do okamžiku jeho splatnosti dne 20. 7. 2018 ničeho neuhradil, a proto mu vznikla povinnost uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 074,99 Kč (viz čl. XIII.8 smlouvy o úvěru). 1. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným z titulu výše uvedené smlouvy postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum]. Předžalobní upomínkou z téhož dne, podanou k poštovní přepravě rovněž 29. 10. 2019, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů. 1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 1. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s § 561 odst. občanského zákoníku, který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ 1. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7„ k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“ 1. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním unikátního identifikačního SMS (PIN) kódu v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měla po provedené registraci přístup pouze žalovaná. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. 1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 1. Žalobkyně sice tvrdila, že její právní předchůdce údajně zkoumal za účelem prověření úvěruschopnosti žalované jeho příjmy a výdaje a dále, že provedl lustraci žalovaného v příslušných registrech, avšak tato tvrzení ničím nepodložila a nedoložila dokumenty osvědčující příjmy a výdaje žalované ani výpisy z příslušných registrů. Soudu proto nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně nedostál své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. 1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních pře