4 C 178/2020-37 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 18 516 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru dne [datum], na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 25 000 Kč převodem na účet žalovaného. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni úrok ve výši 28,70 % ročně celkem ve výši 11 000 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal splatit v 36 měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných dle splátkového kalendáře. K prověřování schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že žalovaný byl před uzavřením smlouvy dotazován na výši měsíčního příjmu ze zaměstnání, žalovaný doložil výpis svého účtu za poslední měsíc a byla provedena lustrace osoby žalovaného v centrální evidenci exekucí a databázi neplatičů [příjmení]. Přesto však žalovaný posléze přestal sjednané splátky hradit a dosud na pohledávku žalobkyně uhradil pouze 20 splátek po 1 000 Kč. Nyní tak žalovaný dluží na jistině celkem částku ve výši 16 000 Kč s příslušenstvím, poplatek odeslání upomínky 500 Kč a smluvní pokutu 0,1% denně za dobu od [datum] do [datum] z částky 16 000 Kč ve výši 2 016 Kč. 2. Žalovaný podal dne [datum] odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu, k podané žalobě se však přes výzvu soudu nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne [datum] smlouva o zápůjčce, na základě které byla žalovanému zaslána na jeho účet částka 25 000 Kč. Žalovanému tak byla poskytnuta zápůjčka ve výši 25 000 Kč a ten se zavázal uhradit do [datum] jistinu a úrok celkem ve výši 36 000 Kč v pravidelných 36 měsíčních splátkách po 1 000 Kč dle splátkového kalendáře. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a předsmluvní informace. Dle smlouvy byla úroková sazba sjednána ve výši 28,70 % ročně. Dle čl. IV odst. 1 a 4 smlouvy o zápůjčce byla pro případ prodlení žalovaného se splácením zápůjčky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, nejvýše však ve výši ½ z poskytnutého úvěru a poplatek 500 Kč za odeslání upomínky. Dále bylo v čl. IV odst. 3 smlouvy o zápůjčce sjednáno právo žalobce v případě prodlení žalovaného se splácením dvou měsíčních splátek současně úvěr zesplatnit (smlouva o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], všeobecné obchodní podmínky, předsmluvní informace). Dle výstupu z počítačového systému žalobce uhradil žalovaný na pohledávku žalobce dosud 20 000 Kč a jako druh bydlení žalovaného byl uveden nájem. Dne [datum] provedl žalobce lustraci žalovaného v centrální evidenci exekucí s negativním výsledkem. Žalobkyně předložila výpis z běžného účtu žalovaného č. [bankovní účet] za dobu od [datum] do [datum] s konečným zůstatkem 0 Kč. 4. Předžalobní výzva s oznámením o zesplatnění úvěru byla žalovanému zaslána (předžalobní výzva ze dne [datum], dodejka ze dne [datum]). 5. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."). Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 6. Podle § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Podle § 2392 o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. 8. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný je spotřebitel, žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr. 11. Soud se předně zabýval tím, zda žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobkyně předložila výpis z běžného účtu žalovaného za domu od [datum] do [datum] s nulovým zůstatkem a výpis o provedené lustraci žalovaného v centrální evidenci exekucí. Z listin předložených žalobkyní však nelze učinit závěr, že by žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše alespoň nutných měsíčních výdajů žalovaného z jím předložených listin. 12. Na základě shora uvedených skutečností má soud za prokázané, že žalobkyně sice poskytla žalovanému na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce celkem částku 25 000 Kč, nicméně již neposoudila řádně schopnost žalovaného úvěr splatit, neboť nezjišťovala výdaje žalovaného ověřením předložených listin. V důsledku toho je smlouva o úvěru dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Podle § 588 o. z. se jedná o neplatnost absolutní, neboť smlouva odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Účastníkům z tohoto neplatného právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro jeho naplnění provedeny, stejně tak, že by výklad dané normy neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěru a také na žadatele o ně. Pokud však má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmu a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitelé rozumně očekávat. Zde soud odkazuje na judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). 13. Jakkoliv by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti právního jednání je ve zde projednávaném případě stanovena pouze v zájmu spotřebitele, nemůže soud přehlédnout, že zamezením nekontrolovaného úvěrování osob, jež by na úvěr vůbec neměly dosáhnout, je sledováno i zachování veřejného pořádku a naplnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv zavazujících Českou republiku, podle kterých se tato zavázala mimo jiné i implementovat do svého právního řádu směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropských společenství. S přihlédnutím k uvedenému soud dospěl k závěru, že je třeba považovat neplatnost smlouvy za absolutní ve smyslu ustanovení § 588 o. z., k níž tedy soud přihlíží i bez námitky účastníků, neboť je v rozporu s veřejným pořádkem, vzhledem k tomu, že se týká spotřebitele. Dle rozhodnutí Ústavního soudu ČR III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019:„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V odst. 20 téhož rozhodnutí:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřeb