6 C 198/2020-30 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 8 414 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 21. 3. 2018, která byla mezi smluvními stranami uzavřena elektronickými prostředky komunikace na dálku. Na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, které se zavázal uhradit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 914 Kč nejpozději dne 18. 4. 2018. Žalovaný z dlužné částky ničeho neuhradil. Žalobkyni proto vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 5 000 Kč za dobu od [datum] do [datum], kterou požadovala v celkové výši 2 500 Kč Vedle toho žalobkyně dále požadovala úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 000 Kč, a to jednak za dobu od [datum] do [datum] v kapitalizované výši 849,67Kč a jednak za dobu od [datum] do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Z předložených důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Účastníci podepsali dne 21. 3. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, a žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit celkem 5 914 Kč do 28 dnů od poskytnutí úvěru. V čl. IX odst. 1 písm. a) smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Smlouva byla podepsána za použití internetu. Dle potvrzení o provedení platby žalobkyně zaslala dne 21. 3. 2018 žalovanému na účet finanční prostředky ve výši 5 000 Kč. Jako variabilní symbol bylo uvedeno rodné číslo žalovaného a ve zprávě pro příjemce bylo uvedeno, že se jedná o úvěr dle smlouvy [číslo]. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částku předžalobní upomínkou ze dne 27. 3. 2020. 5. Dle výpisu z účtu žalovaného měl žalovaný mzdu v měsíci lednu 2018 ve výši 19 239 Kč, v únoru 2018 ve výši 22 780 Kč a v prosinci 2017 ve výši 19 295 Kč. Dle výpisu dále v lednu 2018 čerpal půjčku 30 000 Kč a hradil splátky půjčky ve výši 1 607 Kč a 935 Kč. V únoru 2018 mu dále přišli finanční prostředky od [právnická osoba] ve výši 8 000 Kč, od [právnická osoba] ve výši 9 000 Kč a od [právnická osoba] ve výši 120 000 Kč (jedná se o úvěrové společnosti) a splácel na půjčky 76, 63 Kč, 1 530,37 Kč, 67,63 Kč, 867,37 Kč. V lednu pak čerpal půjčku 40 000 Kč a uhradil splátku půjčky 1 607 Kč. Dle výpisu z EUCB měl žalovaný dvě půjčky v celkové výši 11 700 Kč 6. Při právní kvalifikaci vycházel soud zejména z ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru zavazuje úvěrující, že na požádání úvěrovanému poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný je povinen platit úroky, které byly sjednány v souladu s ust. § 1802 o. z. od doby poskytnutí peněžních prostředků. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 9. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Soud má z předložené úvěrové smlouvy za prokázané, že žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal a zavázal se jej splatit v dohodnuté době, a to i s úrokem z úvěru, avšak ničeho neuhradil. 12. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žalobkyně to ani netvrdila. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 13. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedené interpretaci nasvědčuje i stanovisko generálního advokáta ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb., a shodné stanovisko v obdobné věci C -616/18, Cofidis. Podle stanoviska generálního advokáta„ v případě, že vnitrostátní soud zjistil z úřední povinnosti porušení článku 8 směrnice 2008, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty.“ V tomto směru lze rovněž odkázat na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C -106/77, Simmenthal (příp. rozsudek ve věci C -103/88, Costanzo), podle kterého se nepřihlíží k těm ustanovením národního práva, které jsou v rozporu s právem EU. Každý vnitrostátní soud je v mezích své pravomoci povinen v úplnosti používat právo EU a chránit práva, jež v tomto právním systém