13 C 282/2021-25 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 7 178 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, na základě níž poskytl žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 5 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 030,05 Kč a úrokem ve výši 147,95 Kč. Ke způsobu kontraktace žalobkyně uvedla, že žalovaný se nejdříve zaregistroval na webových stránkách právního předchůdce žalobkyně, kam zadal své osobní údaje včetně telefonního čísla a e-mailové adresy. Po dokončení registrace byl žalovanému zřízen uživatelský účet, k němuž měl pomocí vlastního hesla přístup jen žalovaný a prostřednictvím něhož žalovaný zaslal právnímu předchůdci žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. V rámci webového rozhraní byl žalovanému zaslán návrh smlouvy, k jehož akceptaci ze strany žalovaného došlo prostřednictvím verifikačního SMS kódu. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce provedl lustraci žalovaného v registrech ISIR, CEE, CRKI a EUCB, přičemž zjištěné skutečnosti nevedly k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného. Žalovaný však své povinnosti splatit úvěr nedostál. Pohledávka za žalovaným vzniklá z titulu předmětné smlouvy byla posléze postoupena na žalobkyni. Vedle dlužné jistiny, poplatku za poskytnutí úvěru a úroku požadovala žalobkyně po žalovaném s ohledem na prodlení s úhradou také zaplacení úroku z prodlení za období od 15. 4. 2019, tj. ode dne následujícího pod dni splatnosti úvěru, do zaplacení. 1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, v níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 5 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splatit společně s úrokem ve výši 147,95 Kč a poplatkem za sjednání úvěru, jehož výše měla činit v případě řádného splácení úvěru 1 015,02 Kč a v případě překročení doby splatnosti měla činit 2 030,05 Kč, nejpozději do 14. 4. 2019. Tato smlouva pak byla uzavřena shora popsaným způsobem, kdy podpis žalovaného byl v souladu s článkem IV. 3. smlouvy nahrazen zadáním verifikačního kódu zaslaného prostřednictvím SMS ve tvaru [číslo]. Dle sdělení společnosti [právnická osoba] byl žalovaný majitelem osobního účtu uvedeného ve smlouvě a z doloženého výpisu z tohoto účtu plyne, že dne [datum] byla na účet žalovaného připsána částka ve výši 5 000 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 12. 3. 2021. Předžalobní upomínkou ze dne 12. 3. 2021, k níž žalobkyně doložila rovněž podací lístek z téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů. 1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 1. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“. A též v souladu s § 562 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ 1. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, konkrétně § 7 (ve znění účinném do 23. 7. 2021):„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“ 1. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním unikátního SMS kódu v prostředí uživatelského účtu v rámci chráněného webového rozhraní právního předchůdce žalobkyně. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. 1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 1. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce provedl lustraci žalovaného v příslušných registrech, avšak za prvé toto své tvrzení ničím nepodložila a za druhé takový postup nemůže být postačující pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, jelikož tyto registry neobsahují jakékoli informace o příjmech a výdajích žalovaného, které jsou však pro posouzení úvěruschopnosti zcela zásadní. Soudu proto nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně nedostál své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. 1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011). 1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ poruše