14 C 259/2021-62 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 028 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 20. 2. 2019, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal a zavázal se k jeho řádnému splácení včetně úroku ve výši sazby 64,76 % ročně, a to v celkem 18 měsíčních splátkách ve výši 806 Kč. Žalovaný zaplatil na dluh nejprve 6 516 Kč ke dni 23. 5. 2021. Jelikož neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení po dobu více jak 65 dnů, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 22. 4. 2020. Dlužná částka se nyní skládá z nové jistiny úvěru ve výši 5 326,61 Kč (původní dlužná jistina úvěru byla ve výši 4 793,46 Kč a dlužný úrok přirostlý ke dni zesplatnění úvěru ve výši 533,15 Kč), smluvní pokuty ve výši 747 Kč (za prodlení žalovaného s úhradou 3 splátek po dobu delší než 30 dnů), náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 800 Kč (za prodlení u 4 splátek o délce 15 dnů), smluvní pokuty výši 3 155,36 Kč (stanovené ve výši 0,1 % denně z nové jistiny za dobu od 24. 4. 2020 do zaplacení) a úroku za poskytnutí úvěru v nominální výši 50,99 % ročně z částky 4 793,46 Kč od 24. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 24. 4. 2020 dosáhne částky 17 409 Kč. Dále se žalobkyně domáhá zákonného úroku z prodlení 8,25 % ročně z částky 6 873 Kč od 24. 4. 2021 do zaplacení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci nařídil jednání, na kterém provedl následující důkazy a zjistil tento skutkový stav. Žalobkyně podepsala se žalovaným dne 20. 2. 2019 návrh na uzavření smlouvy o úvěru / smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit i s úrokem v 18 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 806 Kč. Sazba smluvního úroku byla sjednána ve výši 64,76 % ročně, přičemž sjednané úroky běží až do skutečného vrácení jistiny úvěru, a to i po zesplatnění. Celkem se žalovaný zavázal vrátit 14 508 Kč. Dle čl. 6 smlouvy má žalobkyně v případě prodlení žalovaného se splátkou delší než 30 dnů právo na smluvní pokutu ve výši 249 Kč. Dále má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného, a to 200 Kč za prodlení s úhradou každé splátky o délce 15 dnů. Pro případ, že žalovaný v den zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, vzniká mu také povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny. 4. Dopisem ze dne 20. 2. 2019 žalobkyně informovala žalovaného, že schválila jeho žádost o úvěr a současně mu poskytla splátkový kalendář, z něhož plyne, že v každé splátce byla zahrnuta jistina i úrok, přičemž jejich vzájemný poměr se postupně měnil. Žalovanému byly před podpisem návrhu poskytnuty předsmluvní informace a prohlášení klienta, údaje o podpisu na dálku. 5. Z výpisu z účtu bylo zjištěno, že dne 14. 1. 2019 obdržel jako mzdu celkem 29 757 Kč, dne 4. 1. 2019 od [právnická osoba] [anonymizováno] czech částku 113 000 Kč a následně několik příchozích úhrad od [právnická osoba] net ale především několik desítek plateb také [právnická osoba] net. Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) a ověření v registru [právnická osoba] získal žalovaný [příjmení] skóre 265, což dle vysvětlivek znamená menší riziko. Dle výpisu z registru [příjmení] zde neměl žalovaný žádný záznam. 6. Žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky 10 000 Kč dne 20. 2. 2019 na jím označený účet (doklad o vyplacení úvěru). Dle karty klienta žalovaný uhradil na dluh celkem částku 8 866 Kč, poslední platba byla uhrazena dne 23. 1. 2020. Poté již na dluh ničeho dalšího nezaplatil. Výzvami ze dne 17. 4. 2020, 19. 3. 2020 a 17. 1. 2020, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek. Dopisem ze dne 22. 4. 2020 žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění úvěru a vyzvala jej k úhradě částky 6 873 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne 16. 11. 2021 byl žalovaný vyzván opětovně k okamžité úhradě dlužné částky. Upomínka byla žalovanému dle podacího archu odeslána 16. 11. 2021. 7. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne 20. 2. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dle kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na základě smlouvy žalobkyně zaslala bezhotovostním převodem žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. 8. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr, a to ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), podle kterého„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečých a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. 9. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ vyplývá, že„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z., který stanovuje, že„ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Jedná se o absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Soud dále poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky čl. 23. Články 8 a 23 směrnice musí být ro