20 C 137/2021-44 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 26 235,75 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], na základě které předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne téhož dne finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Současně s tím se žalovaný zavázal uhradit poplatek ve výši 13 125 Kč představující úrok ve výši 2 683 Kč, částku za administrativní činnost ve výši 6 020 Kč a částku za vedení zákaznického účtu ve výši 4 422 Kč. Toto měl žalovaný splatit v 60 týdenních splátkách po 469 Kč. Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy, a proto předchůdkyně žalobkyně provedla vyčíslení ke dni 24. 12. 2018, kdy dlužná jistina činila 14 788,45 Kč a dlužný poplatek 11 447 Kč. Po tomto datu žalovaný již ničeho neuhradil. Celkově žalovaný uhradil od uzavření smlouvy částku 470 Kč. Následně byla předmětná pohledávka postoupena na žalobkyni a žalobkyně požaduje zaplacení částky 26 235,75 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 885,53 Kč (9,00 % ročně z dlužné jistiny ve výši 14 788,45 Kč od 29. 08. 2018 do 20. 01. 2020), kapitalizovaného úroku ve výši 1 894,15 Kč (29,00 % ročně z 14 788,45 Kč od 15. 08. 2019 do 20. 01. 2020), zákonného úroku z prodlení z částky 14 788,45 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení ve výši 9 % ročně a úrok ve výši 29 % ročně z částky 14 788,45 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Před uzavřením smlouvy byla řádně přezkoumána úvěruschopnost žalovaného. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k jednání soudu dne 18. 1. 2021 se nedostavil. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného. 3. Soud ve věci nařídil jednání, na kterém provedl následující důkazy a zjistil tento skutkový stav. 4. Předchůdkyně žalobkyně podepsala s žalovaným dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě níž se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, které měl žalovaný splatit společně z poplatkem ve výši 13 125 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách ve výši 469 Kč. Z tabulky umoření soud zjistil, že za celou dobu žalovaný uhradil 470 Kč. Před podpisem smlouvy žalovaný vyplnil zákaznickou kartu, ze které soud zjistil, že žalovaný má trvalý pobyt na ohlašovně, ve skutečnosti bydlí jako spolubydlící v [obec], je svobodný, pracuje na plný pracovní úvazek, s tím, že měly být předloženy výplatní pásky za duben a květen 2018. Výše jeho příjmu činí 8 427 Kč a ostatní příjmy 5 000 Kč, bez toho, že by bylo uvedeno, co částka 5 000 Kč představuje. Celkové měsíční výdaje činí 3 000 Kč, opět bez jakékoliv specifikace, když z toho není zřejmé, zda je vtom započítán nájem, cestovné do práce, strava a ostatní výdaje. 5. Z předžalobních upomínek soud zjistil, že žalovaný byl vyzván dopisem ze dne 28. 1. 2021, která mu byla zaslána následující den. Současně soud zjistil a vzal za prokázané, že Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] došlo k postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen o.z., o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 20. 1. 2020, ve kterém byl rovněž vyzván k zaplacení dlužné částky. Toto oznámení s výzvou mu bylo odesláno dne 14. 2. 2020, což bylo prokázáno podacím lístkem. 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 8. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč. 9. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. 10. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Soud dále poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky čl. 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem. Soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. 11. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně (její právní předc