20 C 150/2022-36 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 3 961,36 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], kterou se žalovanou uzavřela předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] Na základě této smlouvy žalovaná obdržela částku 6 000 Kč, když se žalovaná zavázala vrátit částku 7 380 Kč, a to do 17. 3. 2021, což však žalovaná neučinila a na nesplacené jistině zůstala dlužna 3 380 Kč. Následně byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni na základě smlouvy ze dne [datum]. Mimo dlužnou jistinu se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 581,36 Kč (0,1 % denně z jistiny za dobu od 8. 3. 2021 do 6. 9. 2021), zákonný úrok z prodlení z částky 3380 KČ od 8. 9. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 131,4 Kč (od 18. 3. 2021 do 6. 9. 2021), kapitalizovaný úrok ve výši 150 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč (za 1 dop. dopis a tři návštěvy). 2. Žalobkyně následně vzala žalobu částečně zpět, a to co do zaplacení částky co do částky ve výši 731,36 Kč představující požadované příslušenství, resp. kapitalizovaný úrok ve výši 150 Kč a smluvní pokutu ve výši 581,36 Kč. Soud proto v souladu s § 96 odst. 1,2 o.s.ř. řízení částečně co do této částky zastavil, a to výrokem I. tohoto rozsudku. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k jednání se nedostavila. Na jednání soud provedl dokazování níže uvedenými listinami, ze kterých zjistil tyto skutečnosti. 4. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaná spolu dne [datum] podepsali smlouvu o úvěru [číslo] součástí, které byl formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, na základě které předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 6 000 Kč, když žalovaná měla do 17. 3. 2021 vrátit částku 7 380 Kč Součástí smlouvy byly rovněž obchodní podmínky. 5. Žalovaná byla několikrát vyzvána k uhrazení dlužné částky, a to upomínkou ze dne 31. 3. 2021, opakovanou výzvou k úhradě ze dne 9. 4. 2021 a výzvou před podáním žaloby ze dne 13. 12. 2021, která byla žalované odeslána 15. 12. 2021. 6. Pohledávka byla na základě rámcové smlouvy ze dne [datum] postoupena ve smyslu § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o.z.“ na žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována dopisem ze dne 13. 9. 2021, kterým byla současně vyzvána k uhrazení dlužné částky do 30. 9. 2021. Dopis byl žalované zaslán 15. 9. 2021. 7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 8. Žaloba je zčásti důvodná. 9. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne [datum] podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalovaná na základě smlouvy obdržela částku ve výši 6 000 Kč a do 17. 3. 2021 se zavázala vrátit 7 380 Kč. Žalovaná neuhradila celou dlužnou částku řádně a včas. 10. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 11. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (bod 46 rozsudku). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021. 12. K otázce posouzení schopnosti žalované úvěr splatit žalobkyně předložila pouze smlouvu o úvěru, když dále uvedla, že důkazy o posuzování schopnosti splácet úvěr bohužel nedisponuje a v vzala žalobu z části zpět. 13. Skutečnost, že by se však žalobkyně zabývala příjmovou a výdajovou stránkou žalované tedy nebyla nijak doložena. Soud tedy na základě žalobkyní předložených podkladů konstatuje, že žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila, když nezkoumala schopnost žalované splácet úvěr, a proto soud smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. 14. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí mimo jiné ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. V řízení však bylo prokázáno, že žalované byla ze strany předchůdkyně žalobkyně poskytnuta částka ve výši 6 000 Kč, když z této částky žalovaná nevrátila 3 380 Kč, a proto žalovaná z titulu bezdůvodného obohacení dluží žalobkyni tuto částku, a to spolu s úrokem z prodlení ve smyslu § 1970 o. z., ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to z částky 3 380 Kč za dobu od 1. 10. 2021, když lhůta, kterou žalobkyně žalované poskytla k zaplacení částky, uplynula dne 30. 9. 2021. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku a přiznal žalobkyni částečně požadovaný nárok. 15. Ve zbývající části (mimo vyhovující výrok II. a výrok I., kterým bylo řízení částečně zastaveno) soud žalobu zamítnul, když se jedná o požadavky z absolutně neplatné smlouvy. 16. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 146 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyně byla úspěšná, co do výroku II. (69%) a neúspěšná, co do výroku I. a III. (31%), a proto soud žalobkyni přiznal náhradu nákladu řízení ve výši 38% z celku. Celkové náklady jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 400 Kč a dále náklady právního zastoupení žalobkyně - odměnou advokáta za 3 úkony právní služby dle ustanovení § 14b) odst. 1 písm. c)