20 C 151/2021-34 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 2 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 31. 10. 2017 do zaplacení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] se žalovaným prostřednictvím jeho registrace na jejích webových stránkách uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 2 300 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit do 30. 10. 2017. Protože žalovaný částku včas nesplatil, domáhá se žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, částky jistiny 2 300 Kč a zákonného úroku z prodlení 8,05 % ročně z této částky ode dne následujícího po splatnosti do zaplacení. K prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že byla provedena lustrace žalovaného v registrech ISIR, CEE, CRKI a BRKI, EUCB. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb, občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] byla prostřednictvím prostředků komunikace na dálku podepsána smlouva„ o spotřebitelském úvěru“, na základě které byla dne [datum] žalovanému poskytnuta společností [právnická osoba] zápůjčka ve výši 2 300 Kč (doklad o platbě). Žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit do 61 dnů od jejího poskytnutí. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky pro smlouvy o zápůjčce. Současně byl žalovanému poskytnut formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Žalovaný zápůjčku nesplatil řádně a včas a dostal se do prodlení s plněním svého závazku. Dle vyjádření žalobkyně neuhradil žalovaný na pohledávku dosud ničeho. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 2. 2. 2021 včetně předžalobní výzvy soud zjistil, že žalovaný byl informován o postoupení pohledávky a současně byl vyzván, aby dlužnou částku uhradil do 3 dnů. 4. Předchůdkyně žalobkyně měla povinnost posoudit před sjednáním této smlouvy úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který jednal jako spotřebitel, když„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Soud vzal z předložených důkazů za prokázané, že příjmy ani výdaje žalovaného nebyly před podpisem úvěrové smlouvy ověřeny žádnými doklady. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit příjmovou a výdajovou stránku žalovaného a tedy to, zda je schopen úvěr splatit. Předchůdkyně žalobkyně nejednala v souladu s § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, a proto soud uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná (srov. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb). Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C- 76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance) konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. S ohledem na to, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nesplnila svou povinnost doložit, že (s kladným výsledkem) zkoumala úvěruschopnost žalovaného, i když mu poskytla předmětný úvěr, soud konstatuje, že předložená smlouva o úvěru je absolutně neplatná a soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků, neboť smlouva je v rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z. 5. Avšak soud má na základě shora předložených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 2 300 Kč a žalovaný jí nic neuhradil. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 o. z. Žalovaný tak dluží žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 2 o. z., jistinu ve výši 2 300 Kč. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala splatnost třetí den po doručení výzvy k plnění, jak žalobkyně ve výzvě určila. Výzva k zaplacení byla žalovanému odeslána dne 2. 2. 2021 a jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému uvedená výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo 3. pracovní den, tedy 5. 2. 2021 a žalovanému byla stanovena lhůta k plnění do 8. 2. 2021, tedy od 9. 2. 2021 je žalovaný v prodlení a je povinen žalobkyni platit zákonné úroky z prodlení v souladu s § 1970 o. z. Ve zbývající části, soud žalobu zamítnul s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy. 6. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť neúspěch žalobkyně byl jen v nepatrné části. Celkové náklady ve výši 1 489 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 2 300 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (příprava a převzetí zastoupení, žaloba, výzva) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 189 Kč. Soud dále konstatuje, že návrh žalobkyně na vydání elektronického platebního rozkazu naplňuje kritéria formulářové žaloby vymezené nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 a tedy rovněž kritéria stanovená v § 14b odst. 1 písm. a) a. t., neboť tento návrh je využitelný pro uplatnění nároků žalobkyně v typově obdobných případech, kdy postačuje jen zaměnit v něm uvedené číselné údaje. Celkem náklady řízení činí 1 489 Kč.