20 C 215/2021-27 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 32 676,29 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy ze dne [datum], kterou žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba], kdy tato společnost poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, přičemž úvěr měl být splacen nejpozději 15. 3. 2020, a to poskytnutá částce včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 12 676,29 Kč. Žalovaný nic nesplatil. Schopnost žalovaného splácet byla prověřena lustrací v ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Dne [datum] došlo k postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal nečinný. Soud nařídil jednání, ke kterému se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci v její nepřítomnosti a žalovaný, ač byl řádně předvolán, k jednání se nedostavil ani nepožádal včas z důležitého důvodu o jeho odročení. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. tak soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků řízení. 3. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutkový stav. [právnická osoba] (dále jen„ společnost“) s žalovaným dálkovým způsobem podepsali dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, č. [anonymizováno], ve které se společnost zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a žalovaný se zavázal společnosti vrátit do 15. 3. 2020 částku 33 978,58 Kč (před slevou), z čehož 20 000 Kč představuje poskytnutá částka a 12 676,29 Kč poplatek. Druh úvěru byl bezúčelový. Žalovaný rovněž podepsal formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, a to dne [datum]. 4. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně seznamu pohledávek (pohledávka [číslo]) soud zjistil a vzal za prokázané, že předmětná pohledávka byla ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o.z.“, postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 6. 4. 2021, kterým byl současně vyzván k úhradě dlužné částky, když toto oznámení mu bylo odesláno téhož dne. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 7. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí mimo jiné ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. 8. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že společnost a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, č. [anonymizováno], na základě které společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000Kč. Žalovaný ničeho žalobkyni ani předchůdkyni žalobkyně nevrátil. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností společnosti, jakožto předchůdkyně žalobkyně, před poskytnutím úvěru bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. 9. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 10. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (bod 46 rozsudku). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021. 11. K otázce posouzení schopnosti žalovaného úvěr splatit žalobkyně nic nepředložila, když uvedla, že úvěruschopnost zkoumala lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CRKI, EUCB a CEE. Žádný výpis s výsledkem lustrace však žalobkyně soudu nepředložila. Soudu tedy nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem byla zkoumána příjmová a výdajová stránka žalovaného. Soud si je vědom toho, že ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví konkrétní způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Pokud však má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak alespoň základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. 12. Soud tedy na základě žalobkyní předložených podkladů konstatuje, že žalobkyně, potažmo společnost jako předchůdkyni žalobkyně, svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila, neboť nebylo prokázáno, že by žalovaný řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. 13. V řízení však bylo prokáz