20 C 248/2021-40 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 14 208 Kč z titulu uzavřeného spotřebitelského úvěru. Žalobkyně uvedla, že dne [datum] na žádost žalovaného ze stejného data mu poskytla spotřebitelský úvěr ve výši 6 000 Kč splatný původně dne 15. 2. 2021. Před poskytnutím úvěru posoudili úvěru schopnost žalovaného, a to tak, že si od něj vyžádali potvrzení o jeho příjmech, výdaje získali jeho čestným prohlášením. Dále provedli lustraci centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku a registru dlužníků [právnická osoba] - to vše s negativním výsledkem, tedy s 0 záznamů. Současně žalovaný si již v minulosti vzal u nich jiné úvěrové smlouvy, které řádně splatil. Totožnost dlužníka ověřili pomocí ověřovací platby ve výši 1 Kč, kterou jim dlužník zaslal ze svého bankovního účtu a z kopie jeho občanského průkazu. Následně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku přes síť Internet žalovaného vyzvali, ať pošle registrační a ověřovací platbu ve výši 1 Kč ze svého bankovního účtu spolu s vygenerovaným variabilním symbolem, což žalovaný učinil. Ověřovací platba ve výši 1 Kč byla odeslána dříve, neboť žalovaný s nimi uzavřel v minulosti více úvěrových smluv, které řádně splatil. Do dnešního dne však na předmětný úvěr ničeho neuhradil. Žalobkyně požaduje uhrazení částky 1 800 Kč, když předmětná částka představuje 2x smluvní pokutu, když žalovaný nesplnil svou povinnost plynoucí ze smlouvy. Dále žalobkyně požaduje zaplacení částky 6 408 Kč, která představuje poplatek za poskytnutí úvěru. Žalobkyně žalovanému zaslala dne 23. 2. 2021 upomínku a výzvu k zaplacení, avšak ani přes toto žalovaný dlužnou pohledávku neuhradil, a proto se žalobkyně domáhá předmětných částek soudní cestou, společně s náklady spojené s uplatněném pohledávky ve výši 2 600 Kč a náhradu nákladu řízení. V doplňujícím podání dále žalobkyně uvedla, že bylo zjištěno, že žalovaný má příjem 37 000 Kč měsíčně, výdaje činí 7 257 Kč na bydlení a 5 764 Kč za energie, 6 100 Kč jakožto splátky, tedy celkem nutné výdaje žalovaného činily 19 391 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek stanovených v § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že žalovaný nebyl evidovaný v centrální evidenci exekucí a za období duben až září 2020 jeho průměrná mzda činila [částka], když žalovaný pracoval jako [anonymizováno]. Z ověření v registrech bylo zjištěno, že žalovaný má úvěry, kdy po splatnosti byla evidována částka 77 729 Kč, když měl v době poskytnutí úvěru již 4 úvěry a riziko bylo označeno jako reject. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný podepsal předmětnou smlouvu, na základě které mu byla žalovanému poskytnuta částka 6 000 Kč na účet (dne [datum]), s tím, že žalovaný měl současně uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 6 408 Kč. Z rozpisu účelně vynaložených nákladů soud zjistil ocenění jednotlivých položek představující náklady za upomínání. Žalovaný před podpisem smlouvy předložil občanský průkaz. Žalobkyně zaslala žalovanému několik upomínek a výzev k uhrazení, a to ze dne 23. 2. 2021, 8. 3. 2021 a 7. 9. 2021. 4. Žaloba je z části důvodná. 5. Žalobkyně podepsala se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 6 000 Kč. Žalovaný měl žalobkyni částku 6 000 Kč vrátit spolu se s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 408 Kč. Částka 6 000 Kč byla žalovanému dne [datum] zaslán na účet, tedy byla mezi stranami podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalobkyně měla povinnost posoudit před sjednáním této smlouvy úvěruschopnost žalované, která jednala jako spotřebitel, v souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Soud vzal z předložených důkazů za prokázané, že příjmy žalovaného byly ze strany žalobkyně ověřeny výplatními páskami, avšak nikoliv těsně předcházející poskytnutí úvěru, když poslední páska byla za září roku 2020 a úvěr byl poskytnut v lednu 2021, tedy podstatné tři měsíce před poskytnutím úvěru v rámci ověřování příjmů žalovaného chybí. Dále nebyly nijak konkrétně ověřovány výdaje žalovaného, když se žalobkyně spokojila pouze s tvrzením žalovaného a nadto z posouzení úvěruschopnosti bylo prokázáno, že žalovaný je po splatnosti s placením jiných úvěrů, a to v částce 77 729 Kč a současně riziko poskytnutí úvěru bylo vyhodnoceno na zamítnutí úvěru. Žalobkyně tedy po žalovaném nepožadovala předložení listin prokazující tvrzené výdaje žalovaného. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Výdaje žalovaného nebyly ze strany žalobkyně řádně prověřeny, a to zejména náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Ve vztahu k ostatním životním nákladům jako jsou například náklady na stravování, drogerii a ošacení (osobní výdaje), se v zásadě jeví jako přijatelné, aby žalobkyně vycházela z částek životního minima jednotlivce dle příslušných právních předpisů, neboť jde o náklady, které lze poměrně snadno přizpůsobit aktuální finanční situaci. To však nelze říct o nákladech spojených s bydlením. Nadto žalované musí nutně vznikat náklady za nájem, popř. služby spojené s bydlením, jako jsou voda, energie apod., jejichž výši byla žalobkyně povinna ověřit, přičemž tak mohla učinit kupříkladu prostřednictvím dokladů SIPO, nájemní smlouvou či výpisem z účtu, na němž by byly viditelné pravidelné platby žalovaného spojené s bydlením. Nelze ani pominout skutečnost, že žalobkyně úplně pominula a nijak se nezabývala úvěrovým zatížením žalovaného, který měl po splatnosti 77 tis. Kč z jiných úvěrů, v té době měl již 4 jiné úvěry a v rámci vyhodnocení rizik vyšlo, že by měl být úvěr zamítnut. 1. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit příjmovou a výdajovou stránku žalovaného, a tedy to, zda je schopna úvěr splatit. Žalobkyně nejednala v souladu s § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, který stanovuje, že„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 (poskytování úvěru) uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1“, když žalobkyně žádné dokumenty o výdajové stránce žalovaného nedoložila a tím neprokázala, že splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná, když podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.,„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C- 76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance) konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavření