20 C 300/2021-77 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 38 789 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému dne 7. 10. 2020 finanční prostředky ve výši 27 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal a zavázal se k jeho řádnému splácení včetně úroku ve výši sazby 59,84 % ročně, a to v celkem 36 měsíčních splátkách ve výši 1 629 Kč. Žalovaný zaplatil na dluh nejprve 6 516 Kč ke dni 23. 5. 2021. Jelikož neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení po dobu více jak 65 dnů, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 23. 5. 2021. Dlužná částka žalovaného nyní sestává z nové jistiny úvěru ve výši 29 587,64 Kč (původní dlužná jistina úvěru byla ve výši 25 782,54 Kč a dlužný úrok přirostlý ke dni zesplatnění úvěru ve výši 3 805,10 Kč), smluvní pokuty ve výši 1 996 Kč (za prodlení žalovaného s úhradou 4 splátek po dobu delší než 30 dnů), náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 1 200 Kč (za prodlení u 6 splátek o délce 15 dnů), smluvní pokuty výši 6 006,77 Kč (stanovené ve výši 0,1 % denně z jistiny včetně přirostlého úroku 29 587,64 Kč za dobu od 25. 5. 2021 do 13. 12. 2021) a úroku za poskytnutí úvěru v nominální výši 59,84 % ročně z jistiny za dobu od 25. 5. 2021 do 15. 6. 2021 ve výši 908,38 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 25 782,54 Kč od 16. 6. 2021 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok za dobu od 25. 5. 2021 dosáhne částky 70 372 Kč. Dále se žalobkyně domáhá zákonného úroku z prodlení 8,25 % ročně z částky 32 783 Kč od 25. 5. 2021 do zaplacení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci nařídil jednání, na kterém provedl následující důkazy a zjistil tento skutkový stav. Žalovaný si otevřel běžný účet dne [datum] (výpis z běžného účtu). Žalovaný ověřil svou identitu předložením fotokopie občanského a řidičského průkazu žalobkyni. Žalobkyně podepsala se žalovaným dne [datum] návrh na uzavření smlouvy o úvěru / smlouvu o úvěru [číslo] dodatek [číslo]. Na základě smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 27 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit i s úrokem v 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 629 Kč. Sazba smluvního úroku byla sjednána ve výši 59,84 % ročně, přičemž sjednané úroky běží až do skutečného vrácení jistiny úvěru, a to i po zesplatnění. Celkem se žalovaný zavázal vrátit 58 644 Kč. Dle čl. 6 smlouvy má žalobkyně v případě prodlení žalovaného se splátkou delší než 30 dnů právo na smluvní pokutu ve výši 499 Kč. Dále má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného, a to 200 Kč za prodlení s úhradou každé splátky o délce 15 dnů. Pro případ, že žalovaný v den zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, vzniká mu také povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny. 4. Dopisem ze dne [datum] žalobkyně informovala žalovaného, že schválila jeho žádost o úvěr a současně mu poskytla splátkový kalendář, z něhož plyne, že v každé splátce byla zahrnuta jistina i úrok, přičemž jejich vzájemný poměr se postupně měnil. Žalovanému byly před podpisem návrhu poskytnuty předsmluvní informace a prohlášení klienta, údaje o podpisu na dálku. 5. Dle formuláře hodnocení klienta měl žalovaný pravidelný čistý měsíční příjem 27 500 Kč ze zaměstnání. Z výpisu z účtu bylo zjištěno, že dne 11. 6. 2020 obdržel jako mzdu celkem 34 809 Kč, dne 13. 7. 2020 mzdu ve výši 31 855 Kč, dne 13. 8. 2020 obdržel jako mzdu částku 31 427 Kč, dne 14. 9. 2020 celkem 24 874 Kč. Výdaje byly v hodnotícím formuláři uvedeny částkou 6 560 Kč měsíčně, částka 3 860 Kč připadala na životní minimum a 2 700 Kč na bydlení. Rezerva žalovaného byla 19 940 Kč. Žalovaný uvedl, že má vlastní bydlení. Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) získal žalovaný CBS skóre 330, což dle vysvětlivek znamená menší riziko. Dle výpisu z registru SOLUS zde neměl žalovaný žádný záznam. 6. Žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky 27 000 Kč dne 7. 10. 2020 na jím označený účet (doklad o vyplacení úvěru). Dle karty klienta žalovaný uhradil na dluh celkem částku 6 516 Kč, poslední platba byla uhrazena dne 9. 3. 2021. Poté již na dluh ničeho dalšího nezaplatil. Výzvami ze dne 18. 12. 2020, 17. 2. 2021, 19. 4. 2021, 18. 5. 2021, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek. Dopisem ze dne 23. 5. 2021 žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění úvěru a vyzvala jej k úhradě částky 32 783 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne 23. 11. 2021 byl žalovaný vyzván opětovně k okamžité úhradě dlužné částky. Upomínka byla žalovanému dle podacího archu odeslána 23. 11. 2021. 7. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dle kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na základě smlouvy žalobkyně zaslala bezhotovostním převodem žalovanému peněžní prostředky ve výši 27 000 Kč. 8. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr, a to ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), podle kterého„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. 9. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ vyplývá, že„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z., který stanovuje, že„ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Jedná se o absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Soud dále poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance,