20 C 74/2022-68 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 56 347 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 47 000 Kč, když žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr včetně úroku ve výši 59,86% ročně uhradit v 36 měsíčních splátkách ve výši 2 836 Kč. Žalovaný za celou dobu uhradil pouze 28 360 Kč, a proto žalobkyně předmětný úvěr zesplatnila. Po zesplatnění představuje dlužná částka žalovaného pohledávku ve výši 48 203 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 48 203 Kč ve výši 8,5% ročně od 8. 9. 2021 do zaplacení (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 40 819 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 5 986,31 Kč, smluvní pokutě ve výši 8 144,94 Kč a úroku ve výši 59,86 % p.a z částky 40 819 Kč od 8. 9. 2021 do 1. 10. 2021 ve výši 1 569,12 Kč, úrok ve výši 8,5 % p.a z částky 40 819 Kč od 2. 10. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 8. 9. 2021 dosáhne částky 122 515 Kč a zákonných úroků z prodlení. Žalobkyně rovněž uvedla, že zkoumala schopnost žalovaného splácet úvěr, a to z dokladů, které ji předložil žalovaný a lustrací žalovaného v systémech SOLUS, NRKI a ISIR. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci nařídil jednání, na kterém provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením předložila žalobkyně, a zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně s žalovaným prostřednictvím komunikace na dálku podepsala smlouvu o úvěru [číslo] ze dne [datum], když žalovanému zaslala dne 31. 7. 2020 oznámení o schválení úvěru ze dne [datum] včetně splátkového kalendáře. Před podpisem smlouvy měl žalovaný k dispozici předsmluvní formulář. Žalobkyně upozornila žalovaného dopisy ze dne 3. 8. 2021 a ze dne 3. 9. 2021, že může dojít k zesplatnění celého úvěru a následně tento úvěr zesplatnila, o čemž byl žalovaný informován oznámením o zesplatnění a výzvou k okamžitému zaplacení ze dne 6. 9. 2021. Z výpisu nebankovních registru klientských informací NRKI soud zjistil, že skóre CBS činilo 241, to znamená kategorie I., nízké skóre, vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výši vyplacené částky, případně zamítán. Z ověření v registru solus soud zjistil, že žalovaný záznam nemá. Před podpisem na dálku žalovaný žalobkyni zaslal kopii občanského a řidičského průkazu. 4. Před podpisem smlouvy žalovaný vyplnil formulář, ve kterém uvedl, že je starobní důchodce, jehož důchod činí 12 925 Kč měsíčně, za bydlení hradí 2 603 Kč, žalobkyně současně uvedla, že životní minimum v té době bylo 3 860 Kč, další příjmy ani výdaje neuvedl. Dále uvedl, že je svobodný a žije u rodičů. 5. Z karty klienta ke smlouvě [číslo] ([číslo]) soud zjistil, že dne 28. 7. 2020 byla žalovanému vyplacena částka 47 000 Kč, když žalovaný v období od 3. 9. 2020 do 3. 6. 2021 uhradil celkem 28 360 Kč. 6. Z prohlášení klienta soud zjistil, že žalovaný prostřednictvím komunikace na dálku podepsal základní informace o úvěru a další prohlášení, mimo jiné, že uvedl pravdivě informace. 7. Z přehledu transakcí u [jméno] [příjmení] [příjmení] soud zjistil, že starobní důchod žalovaného činí 12 925 Kč. 8. Z pracovní smlouvy ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný, až poté, co uzavřel smlouvu, byl zaměstnán jako obsluha [anonymizována dvě slova] ve [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] ve [obec], a to na dobu neurčitou a dále z oznámení [obec] správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 1. 2021 soud zjistil, že důchod žalovaného se zvedá na částku 13 655 Kč měsíčně. 9. Z výpisu z účtu žalovaného vedeného u [jméno] [příjmení] [příjmení], z dubna 2020 soud zjistil, že na účet žalovanému přišel důchod ve výši 12 925 Kč. Jeho počáteční zůstatek byl - 14 787,83 Kč a konečný zůstatek byl - 14 759 Kč. 10. Z předžalobní výzvy ze dne 14. 2. 2022, která byla stejného data odeslána, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení částky 116 913 Kč a smluvní pokuty a úroku z prodlení. 1. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dle kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na základě smlouvy žalobkyně zaslala bezhotovostním převodem dne 28. 7. 2020 žalovanému peněžní prostředky ve výši 47 000 Kč. 1. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr, a to ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), podle kterého„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. 1. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ, účinného do 28. 5. 2022, vyplývá, že„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z., který stanovuje, že„ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Jedná se o absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Soud dále poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky čl. 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věř