22 C 175/2021-45 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 17 158 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaný čerpal na svůj bankovní účet finanční prostředky, které se zavázal splatit do 7. 10. 2020. Ke způsobu kontraktace žalobkyně uvedla, že žalovaný se nejdříve zaregistroval na webových stránkách právního předchůdce žalobkyně, kam zadal své osobní údaje včetně telefonního čísla a e-mailové adresy. Po dokončení registrace byl žalovanému zřízen uživatelský účet, prostřednictvím něhož zaslal právnímu předchůdci žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru, načež mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní smlouvy. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce provedl odečet deklarovaných výdajů žalovaného od doložených příjmů, přičemž dbal na to, aby po tomto odečtu žalovanému zbývala rezerva ve výši 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a výdaji mimo splátku a aby tato rezerva odpovídala minimálně životnímu minimu ve výši 3 410 Kč. Dále právní předchůdce žalobkyně provedl rovněž lustraci žalovaného v databázích ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Žalovaný však úvěr řádně nesplácel. Celkově přitom uhradil právnímu předchůdci žalobkyně částku 4 156 Kč a zůstal mu dlužen zažalovanou částku. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. S ohledem na prodlení žalovaného žalobkyně požadovala také zaplacení úroku z prodlení, a to za období od 8. 10. 2020, tj. ode dne následujícího po splatnosti úvěru, do zaplacení v zákonné výši. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] byla dne [datum] uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, v níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky do výše úvěrového limitu 80 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky splácet spolu s úrokem ve výši 11,75 % měsíčně. Tato smlouva pak byla v souladu s článkem 4 Obchodních podmínek uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku prostřednictvím webových stránek právního předchůdce žalobkyně, kdy podpis žalovaného byl dle článku 4.8. Obchodních podmínek nahrazen zadáním unikátního identifikačního SMS kódu do příslušného pole na webových stránkách právního předchůdce žalobkyně. K této smlouvě žalobkyně doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. K uzavření smlouvy došlo na základě žádosti žalovaného označené jako„ [jméno] [anonymizována dvě slova]“ ze dne [datum], v níž žalovaný uvedl rovněž číslo svého účtu [bankovní účet]. Ze sdělení společnosti [právnická osoba], u které byl výše uvedený účet veden, bylo soudem zjištěno, že majitelem a disponentem tohoto účtu byl skutečně žalovaný a z doloženého výpisu z tohoto účtu je dále zřejmé, že dne [datum] byla na tento účet připsána částka 15 000 Kč. Rovněž dle doloženého potvrzení o provedené platbě žalovaný čerpal částku 15 000 Kč (tedy nikoli 22 158,40 Kč, jak uváděla žalobkyně v textu žaloby). Ke dni 7. 10. 2020 zůstal žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně dle doloženého výpisu dlužen 14 783,64 Kč na jistině, 750 Kč na náhradě účelně vynaložených nákladů a 6 624,76 Kč na úrocích. 4. Dopisem ze dne 23. 11. 2020 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni. Předžalobní upomínkou ze dne 23. 11. 2020, k níž žalobkyně doložila rovněž podací lístek z téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů. 5. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 6. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s § 562 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ 7. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“ 8. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním unikátního SMS kódu v prostředí uživatelského účtu v rámci chráněného webového rozhraní právního předchůdce žalobkyně. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. 9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 10. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 11. Žalobkyně sice tvrdila, že její právní předchůdce údajně zkoumal za účelem prověření úvěruschopnosti žalovaného jeho příjmy a výdaje a dále, že provedl lustraci žalovaného v příslušných registrech, avšak tato tvrzení ničím nepodložila a nedoložila dokumenty osvědčující příjmy a výdaje žalovaného ani výpisy z příslušných registrů. Soudu proto nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně nedostál své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. 12. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo d