23 C 1/2022-41 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 16 526 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně se žalovaným dne 22. 2. 2021 uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (internet), na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal splatit splátkami dle předpisu spolu s úrokem a poplatkem za čerpání úvěru. Žalovaný neuhradil na pohledávku žalobkyně ničeho a žalobkyně proto úvěr zesplatnila a požadovala vedle částky 10 000 Kč, úroku ve výši 4 163 Kč, účelně vynaložené náklady vymáhání ve výši 363 Kč a poplatek za čerpání jistiny ve výši 2 000 Kč. Dále se žalobkyně domáhala i úroku z prodlení z dlužné částky 16 526 Kč ve výši 8,25 % ročně od 1. 6. 2021 do zaplacení. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně vycházela z údajů sdělených žalovaným o příjmech, výdaje žalovaného pak stanovila s využitím referenčních nákladů průměrného klienta dle údajů ČSÚ, když měsíční výše výdajů člena průměrné domácnosti činila 11 500 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Z předložených důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 22. 2. 2021 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr do 50 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit pravidelnými měsíčními splátkami dle čl. 4 smlouvy spolu s úrokem ve výši 20 % měsíčně dle čl. 6 1 smlouvy a poplatkem za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru dle čl. 5 smlouvy. Dle čl. 6 smlouvy měla žalobkyně dále v případě prodlení žalovaného nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného. Dle výpisu z účtu byla žalovanému poskytnuta částka 5 000 Kč dne 22. 2. 2021 a částka 5 000 Kč dne 3. 3. 2021 na jeho účet. Dle vyjádření žalobkyně neuhradil žalovaný na pohledávku dosud ničeho. 4. Dle údajů uvedených žalovaným před poskytnutím úvěru činil jeho čistý měsíční příjem 21 000 Kč, náklady na bydlení 2 500 Kč měsíčně, uvedl, že má vlastní byt, v jeho domácnosti bydlí 2 osoby. Jeho náklady na obživu byly 1 000 Kč měsíčně, ostatní náklady byly 8 000 Kč měsíčně. Dle výplatních pásek žalovaného za měsíc prosinec 2020 činil čistý příjem žalovaného z pracovního poměru 21 616 Kč, za měsíc listopad 2020 činil čistý příjem 21 190 Kč. 5. Předžalobní výzva ze dne 11. 8. 2021 byla žalovanému zaslána a byl v ní vyzván k úhradě dlužné částky do 15. 9. 2021. 6. Soud nehodnotil další předložené důkazy – mandátní smlouva ze dne 29. 5. 2013, výpisy k revolvingovému úvěru, neboť byly k posouzení merita věci nadbytečné. 7. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla podepsána prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouva o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalovaný na základě smlouvy čerpal částku ve výši 10 000 Kč. Žalobkyně měla povinnost posoudit před sjednáním této smlouvy úvěruschopnost žalovaného dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Soud vzal z předložených důkazů za prokázané, že příjmy žalovaného byly posuzovány, ale výdaje žalovaného nebyly před podpisem úvěrové smlouvy ověřeny žádnými doklady, žalovaný pouze do svého profilu na internetových stránkách žalobkyně doplnil údaje o svých výdajích ve výši 1 000 Kč měsíčně na obživu, 2 500 Kč měsíčně na bydlení, 8 000 Kč ostatní náklady. Poskytovatel je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit příjmovou a výdajovou stránku žalovaného a tedy to, zda je schopen úvěr splatit. Žalobkyně nejednala v souladu s § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, který stanovuje, že„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 (poskytování úvěru) uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1“, když žádné dokumenty o výdajové stránce žalovaného nedoložila a tím neprokázala, že splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. V této situaci, kdy žalovaný tvrdil, že za bydlení hradí pouze částku 2 500 Kč měsíčně a na obživu 1 000 Kč měsíčně, pak bylo dle soudu povinností žalobkyně tuto skutečnost prověřit. Žalovaným uvedené údaje vzbuzovaly objektivní pochybnosti o správnosti jejich výše, žalobkyně proto mohla kupříkladu po žalovaném požadovat doložení výpisu z katastru nemovitostí, když žalovaný tvrdil, že vlastní byt, bankovního výpisu z účtu žalovaného, dokladu SIPO atd. Žalobkyně však neučinila nic, čím by tyto důvodné pochybnosti odstranila. Soud v daném případě nevylučuje ani použití statistického modelu – odhadu nákladů žalovaného na základě souboru statistických dat. Odhad nákladů je možno učinit dle názoru soudu ale pouze u takových dat, které není možné u spotřebitele zjistit, nebo které nelze snadno ověřit. Tyto údaje (nezjistitelné náklady žalovaného) je možno korigovat podle statisticky podložených modelů žalobkyně. I v takovém případě se pak náklady žalovaného na obživu 1 000 Kč měsíčně jeví jako nepřiměřeně nízké, když nedosahují ani částky životního minima 3 860 Kč ve smyslu zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Dále nebylo blíže vysvětleno, co představují ostatní náklady žalovaného 8 000 Kč měsíčně. Naopak náklady na bydlení byly u žalovaného zjistitelné, žalobkyně si však od žalovaného žádné doklady k prokázání jejich výše nevyžádala. Nadto nebylo ničím doloženo, že by byla prováděna lustrace žalovaného v registrech dlužníků a tím ověřena výše případných jiných úvěrových splátek. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná, když podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.,„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C- 76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance) konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. S ohledem na to, že žalobkyně nesplnila svou povinnost řádně doložit, že (s kladným výsledkem) zkoumala úvěruschopnost žalovaného, i když mu poskytla předmětný úvěr, soud konstatuje, že předložená smlouva o úvěru je absolutně neplatná a soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků, neboť smlouva je v rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z., který stanoví, že„ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrý