4 C 170/2022-34 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 18 600 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] dne 8. 3. 2021, ve znění dodatku ze dne 10. 3. 2021, smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr celkem ve výši 18 600 Kč, který se zavázal splatit ve stanovené lhůtě. Žalovaný však neplnil své povinnosti ze smlouvy a nevrátil poskytnuté finanční prostředky spolu s úroky v dohodnutém termínu a ocitl se v prodlení. Žalobkyně požadovala uhradit jistinu ve výši 18 600 Kč s úroky ve výši 4 053 Kč, náklady na upomínání ve výši 150 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za dobu od 8. 4. 2021 do 4. 9. 2021 ve výši 2 785 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 18 600 Kč od 8. 9. 2021 ve výši 8,25 %. Před uzavřením smlouvy o úvěru prověřila právní předchůdkyně žalobkyně z důvodu posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr bankovní a nebankovní registr klientských informací a insolvenční rejstřík. Žalovaný neuhradil na pohledávku žalobkyně ničeho. 2. Podáním ze dne 18. 7. 2022 vzala žalobkyně svůj návrh částečně ohledně kapitalizovaného úroku ve výši 4 203 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 785 Kč bez udání důvodu zpět. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 4. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že mezi společností [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena dne 8. 3. 2021 smlouva o spotřebitelském úvěru, ve znění dodatku ze dne 10. 3. 2021, na základě které převzal žalovaný dne 8. 3. 2021 v hotovosti částku 5 100 Kč a dále byly žalovanému zaslány na jeho účet dne 10. 3. 2021 finanční prostředky ve výši 13 500 Kč, tedy finanční prostředky v celkové výši 18 600 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit jistinu a úrok ve lhůtě 30 dnů od poskytnutí úvěru s možností prodloužení splatnosti úvěru až na 360 dní. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky. Dle článku 1 smlouvy byla úroková sazba u úvěru ve výši 5 100 Kč sjednána dne ve výši 251,92 % ročně a u úvěru ve výši 13 500 Kč ve výši 265,12 % ročně. Pro případ porušení povinnosti splatit úvěr byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné části jistiny (smlouva o úvěru [číslo] ze dne 8. 3. 2021, ve znění dodatku ze dne 10. 3. 2021, výpis z účtu žalovaného ze dne 10. 3. 2021, vyjádření [právnická osoba] ze dne 23. 9. 2022). 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 29. 3. 2021). V oznámení o postoupení pohledávek byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě 30. 9. 2021 (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 13. 9. 2021, podací lístek ze dne 15. 9. 2021). Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána (předžalobní výzva, podací lístek). 6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."). Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 10. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. 11. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 12. Podle § 96 o. s. ř. může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. 13. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně vzala žalobu v části, v níž se domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 785 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 4 203 Kč, a to ještě před jednáním ve věci, soud řízení v souladu s ustanovením § 96 odst. 2 o. s. ř. částečně zastavil. 14. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný je spotřebitel, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr. 15. Soud se předně zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobkyně nenavrhla a ani nepředložila žádné důkazy k prokázání svých tvrzení týkajících se skutečného ověření výše příjmů a výdajů žalovaného před uzavřením smlouvy. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalovaného z jím předložených listin. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011). S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozpo