4 C 310/2021-23 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 12 555 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] se žalovaným uzavřela dne 19. 10. 2007 smlouvu o půjčce, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaný zavázal zaplatit předchůdkyni souhrnný poplatek ve výši 6 960 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal splatit v 53 týdenních splátkách po 320 Kč do 24. 10. 2008. Žalovaný však posléze přestal stanovené splátky hradit. Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni ke dni 18. 12. 2020. Nyní žalovaný dluží částku ve výši 12 555 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 11 659,25 Kč a zákonný úrok z prodlení za dobu do 19. 12. 2020. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 19. 10. 2007 smlouvu o půjčce a současně žalovaný svým podpisem potvrdil převzetí předmětné částky 10 000 Kč v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 6 960 Kč v 53 týdenních splátkách po 320 Kč (smlouva o půjčce [číslo] ze dne 19. 10. 2007). 4. Ze smluv o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni (smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020, seznam postoupených pohledávek). V oznámení o postoupení pohledávky byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě deseti dnů (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2021, podací lístek ze dne 1. 2. 2021). Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána (předžalobní výzva ze dne 29. 7. 2021, podací lístek ze dne 30. 7. 2021). 5. Při právním posouzení věci vycházel soud z občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění ke dni uzavření smlouvy, tj. ke dni 19. 10. 2007 (dále jen„ obč. zák.“). Uvedený zákon soud aplikoval s ohledem na § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), který zákon zrušil, avšak stanovil, že jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, se řídí dosavadními právními předpisy. 6. Podle ustanovení § 657 obč. zák., smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Podle § 39 obč. zák., neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 37 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Podle § 3 odst. 1 obč. zák., výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. 7. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (o. z.) může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 8. Soud se nejprve zabýval požadavkem na souhrnný poplatek za uzavření půjčky (za veškeré náklady související se zprostředkováním půjčky) ve výši 6 960 Kč a tento požadavek soud posoudil jako absolutně neplatné ujednání, neboť je neurčité a nesrozumitelné a tudíž v rozporu s § 37 odst. 1 obč. zák. Není-li z uzavřené smlouvy o půjčce zřejmé, jakým způsobem dospěl věřitel při uzavírání smlouvy o půjčce ke konkrétní výši souhrnného poplatku, z jakých jednotlivých složek (poplatků) se tento skládá a jakým způsobem souvisí s dohodnutou úrokovou sazbou, pak je uzavřená smlouva v této části nesrozumitelná a neurčitá, neboť není zřejmé, jaké dílčí poplatky a za jaké služby související s poskytnutou půjčkou má být dlužník povinen hradit a zda vůbec a jakým způsobem se do výše souhrnného poplatku promítá úroková sazba za poskytnutí půjčky a zda vůbec byl úrok dohodnut a v jaké výši. Objektivním kritériem ceny peněz je v případě spotřebitelských půjček a úvěrů roční procentní sazba nákladů upravená v zákoně č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, která ve smlouvě nebyla uvedena a uvedena byla pouze v nepodepsaných smluvních podmínkách. Dospěla-li judikatura soudů k závěru, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné, tj. listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11, ze dne 11. 11. 2013), tím spíše nemohou být ve všeobecných podmínkách, které spotřebitel nepodepsal, obsaženy podstatné náležitosti smlouvy o půjčce. 9. Soud dále k souhrnnému poplatku dodává, že tento poplatek není nijak blíže specifikován, není jasné, co zahrnuje, za jaké činnosti je tento vyžadován a není jej možno blíže identifikovat. Vzhledem k tomu, že se jedná o půjčku mezi subjektem poskytujícím finanční prostředky za účelem získání zisku, je zřejmé, že tento souhrnný poplatek představuje zisk, tj. úrok a dochází tak k obcházení zákona, když by takový úrok měl podléhat posuzování z hlediska jeho přiměřenosti. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu I. ÚS 3308/16 (odst. 27) je v souladu s dobrými mravy takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce spokojí s přiměřenou výší úplaty za užívání půjčené jistiny. Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (z údajů České národní banky přístupných na internetu (www.cnb.cz), je zřejmé, že v době uzavření smlouvy, tj. v říjnu 2007, činila průměrná úroková sazba 11,95 %). V případě uvedené smlouvy by úrok činil asi 41 % ročně při řádném splácení, tedy je zřejmé, že tato výše úroku převyšuje více než 3× horní hranici uvedené obvyklé úrokové míry a i z tohoto důvodu by bylo předmětné ujednání neplatné dle § 39 obč. zák. 10. Soud má tedy za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla v souladu s § 657 obč. zák. platně uzavřena smlouva o půjčce, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, žalovaný však uhradil pouze 4 405 Kč. Žalobkyně tak má právo na úhradu zbylé dosud neuhrazené části jistiny, která po odečtení úhrady představuje částku 5 595 Kč (10 000 Kč – 4 405 Kč). Žalobkyně má rovněž nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 5 595 Kč od 14. 1. 2009 do zaplacení, který soud za dobu od 14. 1. 2009 do 18. 12. 2020 kapitalizoval částkou 5 195,82 Kč, a to v souladu s § 517 odst. 2 obč. zák. ve výši dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Ve zbylé části soud návrh žalobkyně jako nedůvodný zamítl, neboť žalobkyně nemá právo na zaplacení souhrnného poplatku dle shora uvedeného odůvodnění, stejně tak jako část úroku z prodlení, který žalobkyně požadovala i z částky, v níž byl nárok zamítnut. Výše úroku z prodlení je stanovena v nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění ke dni prodlení, tj. ke dni 14. 1. 2009. Prodlení nastalo uplynutím dohodnuté lhůty splatnosti dluhu, který měl být splácen v týdenních splátkách. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náklady řízení, když převážně úspěšná ve věci byl žalovaný. Ze spisu se však nepodává, že by převážně procesně úspěšnému žalovanému jakékoliv náklady řízení vznikly, když po celou dobu řízení byl nečinný.