14 C 80/2023-23 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 41 419 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opírala o tvrzení, že na základě smlouvy o úvěru [anonymizována dvě slova] [číslo] ze dne 3. 6. 2021 byl žalované poskytnut žalobkyní spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet úvěr v souladu se smlouvou spolu s úrokem 30měsíčními splátkami ve výši 2 992 Kč, následně se však dostala do prodlení se splácením. Úvěr byl žalobkyní zesplatněn a žalobkyně se nyní domáhá jistiny 30 000 Kč, úroků z úvěru 16 012,72 Kč, poplatků 900 Kč (za 2 upomínky), smluvní pokuty 11 419 Kč tj. 0,1 % denně z částky jistiny od 30. 11. 2021 do 28. 11. 2022 a jednorázové pokuty 499 Kč. Dále se žalobkyně domáhá zákonného úroku z prodlení z částky 30 000 Kč od 30. 11. 2021 do zaplacení. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o.s.ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z předložených důkazů soud zjistil následující skutkový stav. K úvěruschopnosti žalované žalobkyně předložila výplatní pásku, dle které příjem žalované ze zaměstnání činil v dubnu 2021 částku 33 242 Kč nicméně obsahoval odměnu za covid 22 239 Kč hrubého. Dle centrální evidence exekucí nebylo proti žalované vedeno žádné exekuční řízení. Dle přehledu Brki a Nrki bylo žalované odmítnuto poskytovatelem 5 osobních úvěrů a žalovaná měla jeden zesplatněný úvěr v roce 2017 s částkou po splatnosti 102 371 Kč. 4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [anonymizována dvě slova] [číslo] ze dne 3. 6. 2021 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala žalované poskytnout 30 000 Kč a žalovaná se zavázala částku vrátit spolu s úroky v úrokové sazbě 111,33 % ročně, a to v 30měsíčních splátkách ve výši 2 992 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky, kde bylo v bodu VI. odst. 1 ujednáno, že v případě neuhrazení dlužné splátky ani v dodatečně poskytnuté lhůtě, bude úvěr zesplatněn. Dle bodu 2 v případě prodlení byla žalovaná povinna uhradit poplatek za upomínku 450 Kč, smluvní pokutu 499 Kč a v případě zesplatnění částku 0,1 % denně z dlužné částky. Žalované byl poskytnut formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. 5. Dle potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 30 000 Kč dne 7. 6. 2021. Dle přehledu splátek žalovaná na půjčku neuhradila ničeho. Žalovaná byla upomínána k úhradě dlužné částky upomínkami ze dne 8. 7. 2021, 23. 7. 2021 a 4. 8. 2021. Oznámením o zesplatnění úvěru ze dne 1. 12. 2021 byla žalovaná vyzvána k úhradě celé dlužné částky. Žalovaná byla následně předžalobní upomínkou ze dne 4. 1. 2022 vyzvána k úhradě dlužné částky do 14 dnů od odeslání výzvy, přičemž výzva byla odeslána následujícího dne. 6. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalovaná na základě smlouvy čerpala částku ve výši 30 000 Kč. Žalobkyně měla povinnost posoudit před sjednáním této smlouvy úvěruschopnost žalované v souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, která jednala jako spotřebitel, když„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Soud vzal z předložených důkazů za prokázané, že výdaje žalované nebyly před podpisem úvěrové smlouvy dostatečně ověřeny, když z úvěrové zprávy vyplynulo, že žalované byly jinými poskytovateli odmítnuty úvěry a v roce 2017 jí byl zesplatněn úvěr na částku 102 371 Kč. Dále nebyly nijak doloženy náklady žalované na bydlení, které tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, ani žalovanou nebylo sděleno, jaká je výše jejích dalších životních nákladů. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost žalované zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit příjmovou a výdajovou stránku žalované a tedy to, zda je schopna úvěr splatit. Žalobkyně nejednala v souladu s § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, který stanovuje, že„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 (poskytování úvěru) uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1“, když další dokumenty nedoložila a tím neprokázala, že splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná, když podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.,„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C- 76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance) konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. S ohledem na to, že žalobkyně nesplnila svou povinnost doložit, že (s kladným výsledkem) zkoumala úvěruschopnost žalované, i když jí poskytla předmětný úvěr, soud konstatuje, že předložená smlouva o úvěru je absolutně neplatná a soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků, neboť smlouva je v rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z., který stanoví, že„ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ 7. Avšak soud má na základě shora předložených listinných důkazů za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaná žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení (podle § 2991 odst. 2 o. z.,„ se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, atd.“) dluží 30 000 Kč, a to vzhledem k tomu, že žalovaná na dluh neuhradila ničeho. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne po dni, do kterého byla žalovaná povinna plnit. K vrácení bezdůvodného obohacení byla žalovaná vyzvána v předžalobní výzvě ze dne 4. 1. 2022 (žalované byla odeslána dne 5. 1. 2022), ve které žalobkyně vyzvala žalované k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Žalovaná byla na základě výzvy povinna plnit do 14 dnů od odeslání, tj. do 19. 1. 2022. Žalovaná byla v prodlení od 20. 1. 2022 do zaplacení. Žalobkyni tak vznikl nárok na částku 30 000 Kč a na úrok z prodlení z částky 30 000 Kč od 20. 1. 2022 do zaplacení v souladu s § 1970 o. z., který stanovuje, že„ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok soud žalobkyni přiznal v požadované výši, tedy v nižš