20 C 269/2022-113 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 20 708,63 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že její předchůdkyně [právnická osoba] (dále jen„ banka“) uzavřela s žalovaným Smlouvu o bankovních produktech a službách, na základě, které se banka zavázala poskytnout žalovanému bankovní služby a produkty. Banka se zavázala zřídit a vést pro žalovaného bankovní účet č. [bankovní účet]. Na základě [anonymizováno] ke smlouvě o bankovních produktech a službách ze dne [datum] se banka zavázala poskytnout žalovanému kontokorentní úvěr [anonymizováno], který umožnil žalovanému přečerpat prostředky na běžném účtu až do úvěrového limitu 15 000 Kč. Žalovaný však své povinnosti ze smlouvy neplnil, když nepovoleně přečerpal účet do výše 20 708,63 Kč, čímž došlo k překročení úvěrového limitu. Banka převedla 27. 10. 2017 aktuální výši nepovoleného přečerpání účtu 20 708,63 Kč na nově zřízený úvěrový účet za účelem jeho uhrazení v pravidelných splátkách. Žalovaný dlužnou částku nesplatil. V souladu se smluvními podmínkami banka proto prohlásila úvěr za ihned splatný ke dni 1. 3. 2018. Žalovaný zůstal žalobkyni, na kterou byla pohledávka postoupena, dlužen částku 20 708,63 Kč představující jistinu, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 25. 2. 2020 ve výši 1 009,97 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 20 708,63 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení a smluvní úrok ve výši 21,99 % p.a. z částky 20 708,63 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení. Žalovaný do dnešního dne zbývající dlužnou částku neuhradil, a proto se jejího uhrazení žalobkyně domáhá soudní cestou. 2. Co se týče posuzování úvěruschopnosti žalovaného, vycházela banka z příjmů, které žalovaný poskytl bance. Výdaje žalovaného byly odhadnuty na základě historických dat z ČSÚ. Žalovaný byl lustrován v interních a externích databázích, BRKI, NRKI, ISIR. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal nečinný. Soud nařídil jednání, na kterém provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením předložila žalobkyně a z nich zjistil následující skutečnosti. 4. Ze Smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne [datum] soud zjistil, že společnost [právnická osoba] (dnes [právnická osoba]) a žalovaný spolu podepsali smlouvu, ve které byly sjednány práva a povinnosti stran při poskytování bankovních produktů a služeb, na základě smlouvy se banka zavázala vést pro žalovaného běžné účty a také mimo jiné mu poskytnout kontokorentní úvěr [anonymizováno] povolením debetního zůstatku běžného účtu do výše povoleného limitu za podmínky nepřekročení povoleného limitu a dodržení měsíčního kreditního příjmu. Následně strany podepsaly [anonymizováno] ke smlouvě o bankovních produktech a službách ze dne [datum], ve kterých se banka zavázala vést žalovanému běžný účet č. [bankovní účet]. Dále zde bylo uvedeno, že výše povoleného limitu činí 15 000 Kč, kontokorentní úvěr se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem 21,99 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy byly i Základní produktové podmínky spotřebitelského kontokorentního úvěru, Všeobecné produktové podmínky, Sazebník poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platný od 31. 12. 2013. Ze sazebníku soud zjistil výši poplatků, které měl žalovaný hradit. 5. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že žalovaný čerpal částku kontokorentního úvěru, když ke dni 20. 2. 2020 byl dluh žalovaného na jistině 20 708,63 Kč, čímž překročil povolený úvěrový limit. 6. Na základě oznámení o zesplatnění ze dne 1. 3. 2018 byl dluh žalovaného 20 708,63 Kč prohlášen za splatný ke dni 1. 3. 2018 v důsledku opakovaného porušování smluvních ujednání. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu do 10 dnů ode dne doručení oznámení. 7. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 28. 2. 2020, soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na současnou žalobkyni. Tím došlo k postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „dále jen o.z.“ na současnou žalobkyni. Oznámením o postoupení pohledávky byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Výzva byla dle poštovního podacího archu odeslána dne 3. 3. 2020. 8. Výzvou k úhradě dluhu ze dne 31. 3. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky s tím, že jinak bude podána žaloba. Výzva byla dle poštovního podacího archu podána na poštu dne 1. 4. 2020. 9. Soud vzal z provedených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] a žalovaným byla podepsána smlouva o kontokorentním úvěru ([anonymizováno] ke smlouvě o bankovních produktech a službách ze dne [datum]) dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalovanému měl být na základě smlouvy povolen debetní zůstatek běžného účtu do výše povoleného limitu 15 000 Kč. Žalovaný přečerpal stanovenou částku, čímž došlo k překročení povoleného limitu debetního zůstatku na účtu na celkovou částku 20 708,63 Kč. 10. Dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), platí, že„ věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ 11. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě, které byla poskytnuta žalovanému částka ve výši úvěrového limitu 15 000 Kč. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. 12. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 13. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Č