22 C 168/2023-22 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 75 278,69 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně - společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřela dne 12. 3. 2019 smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěrový rámec v max. výši 80 000 Kč. Téhož dne žalobce čerpal 10 000 Kč a 5 000 Kč. Minimální splátka úvěru byla stanovena buď jako 12,5 % z nesplaceného úvěru spolu s úrokem z úvěru a poplatkem za výběr, nebo 1 000 Kč, podle toho, která z nich je vyšší. Úvěrová smlouva pak byla uzavřena v elektronické podobě po provedení registrace žalovaného na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a také z lustrací provedených v příslušných registrech (CEE, EUCB, ISIR, CRKI). Žalovaný své povinnosti ze smlouvy nedostál a právní předchůdkyni žalobkyně čerpané finanční prostředky nesplatil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Zažalovaná částka 75 278,69 Kč v sobě zahrnuje žalovaným skutečně čerpaných 63 908,54 Kč a úrok ve výši 11 370,15 Kč. Kromě toho požaduje žalobkyně také úrok z prodlení v zákonné výši od 13. 9. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 12. 3. 2019 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec max. 80 000 Kč s tím, že první čerpaná částka činila 10 000 Kč a 5 000 Kč. Minimální splátka byla stanovena buď jako 12,5 % z nesplaceného úvěru spolu s úrokem z úvěru a poplatkem za výběr, nebo 1 000 Kč, podle toho, která z nich je vyšší. Součástí smlouvy byly též„ Standardní informace o spotřebitelském úvěru“ a„ Obchodní podmínky společnosti [právnická osoba] ke spotřebitelským úvěrům poskytovaných spotřebitelům s trvalým pobytem v České republice“. Smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku, jak dokládá dokument s názvem„ Loan application info“. Z výpisu z účtu žalovaného č. [bankovní účet] plyne, že na něj byly dne 12. 3. 2019 připsány částky 10 000 Kč a 5 000 Kč od právní předchůdkyně žalobkyně; dotazem na banku bylo přitom prokázáno, že majitelem a disponentem výše uvedeného účtu byl pouze žalovaný. K úhradě dluhu vyzvala právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného výzvou ze dne 15. 10. 2022, v níž mu byla k zaplacení stanovena lhůta tří dnů. 5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 15. 10. 2022, podaným k poštovní přepravě téhož dne, jehož součástí byla též výzva k úhradě dluhu do tří dnů. 6. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 7. Tato smlouva pak měla být mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s § 561 odst. občanského zákoníku, který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ 8. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož § 7:„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5.“ 9. Soud dospěl k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený kliknutím na příslušné pole v chráněném webovém rozhraní. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. 10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 11. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 12. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a také z lustrací provedených v příslušných registrech (CEE, EUCB, ISIR, CRKI), avšak příslušnou dokumentaci stran lustrace žalovaného v příslušných registrech a stran jeho tvrzených příjmů a výdajů soudu nedoložila. Soud tak nezbývá než uzavřít, že žalobkyně ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. 13. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011). 14. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou