22 C 268/2023-24 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 12 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne 26. 8. 2021, kterou s žalovanou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] prostřednictvím webové stránky [webová adresa]. Ke způsobu kontraktace žalobkyně uvedla, že žalovaná se nejdříve zaregistrovala na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně, kam zadala své osobní údaje včetně telefonního čísla a e-mailové adresy, čímž zahájila kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu. Po dokončení registrace žalovaná zaslala právní předchůdkyni žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru, načež jí byl zaslán návrh smlouvy, který žalovaná akceptovala. K posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr žalobkyně uvedla, že před sjednáním smlouvy původní věřitelka provedla lustraci žalované ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, CRKI, EUCB, Nebankovní registr klientských informací a Bankovní registr klientských informací), přičemž jí nevznikly pochybnosti ohledně platební schopnosti žalované. Žalovaná v rámcové smlouvě prohlásila, že je schopna posoudit, že smlouva o úvěru odpovídá jejím potřebám a finanční situaci. Žalobkyně výslovně uvedla, že k prokázání ověření úvěruschopnosti žalované žádné další důkazy nenavrhuje. Na základě uvedené smlouvy žalovaná obdržela na bankovní účet finanční prostředky ve výši 12 000 Kč, které se zavázala splatit do 25. 9. 2021. Žalovaná z dlužné částky neuhradila ničeho. Žalobkyně proto po žalované požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 12 000 Kč včetně zákonných úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 000 Kč od 26. 9. 2021 do zaplacení. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], a žalovanou byla dne 8. 8. 2021 uzavřena smlouva o uživatelském účtu, v níž se obě strany dohodly, že mají v budoucnu zájem uzavřít smlouvu o revolvingovém úvěru. Téhož dne byla mezi nimi uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, jejímž předmětem byl závazek předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalované úvěr ve výši 12 000 Kč a tomu odpovídající závazek žalované vrátit žalobkyni peněžní prostředky spolu se sjednaným úrokem a případnými poplatky. Ve smlouvě bylo ujednáno, že žalovaná je povinna hradit alespoň minimální měsíční splátku, a to nejpozději do 30 dní ode dne prvního čerpání úvěru a následně vždy nejpozději do dne, který v příslušném kalendářním měsíci odpovídá datu splatnosti. Tato smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem. 4. Jak plyne z předloženého částečného výpisu z účtu, žalované byly dne 26. 8. 2021 poskytnuty na její účet číslo [bankovní účet] peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 12. 2022 soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na společnost [právnická osoba] Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. 1. 2023 byla potom pohledávka postoupena na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 5. 1. 2023; v tomto oznámení byla žalovaná zároveň vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 25 020 Kč ve lhůtě tří dnů. Předžalobní výzva ze dne 5. 1. 2023 k úhradě celkové částky 33 877 Kč do tří dnů byla dle podacího archu odeslána téhož dne. 6. Dle vyjádření žalobkyně neuhradila žalovaná na pohledávku žalobkyně dosud žádnou částku. 7. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 8. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“. A dále v souladu s § 562 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ 9. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož § 7„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5.“ 10. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním jedinečného autorizačního kódu v chráněném webovém rozhraní právní předchůdkyně žalobkyně. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. 11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 12. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -