27 C 2/2023-30 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 711 Kč s příslušenstvím. Účastníci prostřednictvím webové stránky [webová adresa] dne 15. 11. 2021 uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalovanému poskytnut neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 13 000 Kč. Žalovaný poskytnuté finanční prostředky čerpal a zavázal se je splatit spolu s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 3 250 Kč, poplatkem za službu„ [anonymizována dvě slova]“ 110 Kč, poplatkem za službu„ [anonymizováno]“ ve výši 165 Kč, poplatkem za informační SMS servis 29 Kč, a to vše do 15. 12. 2021. Tuto svoji povinnost si však nesplnil a dosud na pohledávku žalobkyně neuhradil žádnou částku. Celkem tak žalovaný dluží 16 554 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky v částce 980 Kč (za 32 SMS, 36 e-mailů a 10 telefonátů), zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 16 554 Kč od 16. 12. 2021 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 16 554 Kč od 16. 12. 2021 do 15. 3. 2022 ve výši 1 157 Kč. Před uzavřením smlouvy o úvěru prověřila žalobkyně schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr na základě lustrace v databázích CRKI, BRKI, ISIR a CEE a dalších databázích a porovnáním jím uváděných příjmů a výdajů. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci rozhodl dle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání. 4. Z předložených důkazů soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla podepsána prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne 15. 11. 2021 smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním. Smlouva byla žalovanému zobrazena prostřednictvím webové stránky [webová adresa] a žalovaný smlouvu podepsal elektronickým SMS kodem, který byl zaslán na jeho mobilní telefon. Současně dle„ autorizace ověření totožnosti“ došlo k ověření totožnosti žalovaného prostřednictvím jím zaslané autorizační platby z jeho bankovního účtu dne 15. 11. 2021 na účet žalobkyně. Na základě smlouvy byly žalovanému poukázány na jeho účet finanční prostředky ve výši 13 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit jistinu spolu s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 3 250 Kč a poplatkem za službu„ [anonymizována dvě slova]“ 110 Kč měsíčně, poplatkem za službu„ [anonymizováno]“ 165 Kč, poplatkem za informační SMS servis 29 Kč měsíčně, a to vše do 15. 12. 2021. Žalovaný poskytl souhlas se zpracováním osobních údajů. Dále byly žalovanému poskytnuty údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru. Nedílnou součástí smlouvy byl i sazebník platný od 1. 9. 2020, kde byla upravena i povinnost hradit platby za účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně v případě prodlení žalovaného. Nedílnou součástí smlouvy byly i Všeobecné obchodní podmínky. 5. Dle výpisu žalobkyně o posouzení úvěruschopnosti žalovaného činila výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného 44 000 Kč. Z výplatní pásky žalovaného bylo zjištěno, že od zaměstnavatele obdržel v září 2021 čistý příjem 44 497 Kč. Žalovaný sdělil, že bydlí v domácnosti sám, jemu vypočtené minimální výdaje jsou 8 610 Kč měsíčně, jemu stanovená rezerva pro výdaje 650 Kč měsíčně, výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení byla žalovaným uvedena na 8 000 Kč, výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky 1 500 Kč. Další důkazy k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného mimo výpisu žalobkyně o posouzení úvěruschopnosti žalovaného a výplatní pásky žalovaného, nebyly žalobkyní soudu předloženy. 6. Z obecných principů posuzování a filozofie Společnosti bylo zjištěno, jakým způsobem žalobkyně zkoumá úvěruschopnost klientů. Nejprve posuzuje platnost a věrohodnost dokladů poskytnutých spotřebitelem. Současně je spotřebitel lustrován v databázích, na základě údajů od spotřebitele proběhne bodové ohodnocení. Na základě výdajů uvedených spotřebitelem probíhá jejich faktické dopočítávání žalobkyní dle jeho regionu trvalého bydliště, je stanovena minimální výše výdajů. Při výpočtu výdajů žalobkyně využívá částky životního minima a ukazatele nákladů na život v krajích ČR (regionální koeficient) na základě interních pravidel pro identifikaci posuzování úvěruschopnosti. Současně společnost bere v úvahu i možné negativní scénáře, které mohou nastat v průběhu splácení, a to např. riziko zvýšení pohyblivých úrokových sazeb atd. 7. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli bylo zjištěno, že dne 15. 11. 2021 bylo žalovanému poukázáno na účet 13 000 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu výzvou před podáním žaloby ze dne 25. 8. 2022 s tím, aby dluh uhradil do tří dnů od doručení výzvy. Výzva byla odeslána téhož dne. 8. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“). Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 12. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. 13. Soud má po hodnocení předložených listinných důkazů za prokázané, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne 15. 11. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalovaný v den podpisu obdržel na účet částku 13 000 Kč. 14. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji žalovaný sjednal z pozice podnikatele. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť dané porušení povinnosti poskytovatele zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.). 15. Žalobkyně neprokázala, že by před podpisem úvěrové smlouvy dostate