4 C 237/2023-25 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 29 300 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] s žalovaným uzavřela smlouvu o půjčce [číslo] dne 20. 6. 2006, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 30 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaný zavázal zaplatit předchůdkyni souhrnný poplatek ve výši 26 160 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal splatit ve splátkách do 18. 12. 2007. Žalovaný však posléze přestal stanovené splátky hradit, uhradil pouze částku 26 860 Kč. Předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo na úhradu zbylé neuhrazené částky. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na [právnická osoba] S.á.r.l. a dále na žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil a vzal za prokázané, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 20. 6. 2006 smlouvu o půjčce [číslo]. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí částky výši 30 000 Kč a zavázal se ji uhradit, a to včetně souhrnného poplatku ve výši 26 160 Kč, v 78týdenních splátkách po 720 Kč (smlouva o půjčce [číslo]). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na [právnická osoba] [anonymizováno]. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena. Dále došlo k postoupení předmětné pohledávky na současnou žalobkyni a žalovanému tato skutečnost byla rovněž oznámena (smlouvy o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek). Z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že [právnická osoba] [anonymizováno]. byla registrována jako společnost s ručením omezeným dle lucemburského práva. Z výpisu z obchodního rejstříku Malty soud zjistil, že [právnická osoba] [anonymizováno] byla založena dle práva Malty. 4. Při právním posouzení věci vycházel soud z občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění ke dni uzavření smlouvy o půjčce, tj. 12. 7. 2005 (dále jen„ obč. zák.“). Uvedený zákon soud aplikoval s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. nového občanského zákoníku, který ho zrušil, avšak stanovil, že jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, se řídí dosavadními právními předpisy. Dle ustanovení § 657 obč. zák., smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Podle § 39 obč. zák., neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Dle § 37 odst. 1 obč. zák., právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Dle § 3 odst. 1 obč. zák., výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dle § 1879 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 5. Soud se nejprve zabýval požadavkem na souhrnný poplatek za uzavření půjčky (za veškeré náklady související se zprostředkováním půjčky) ve výši 26 160 Kč a tento požadavek soud posoudil jako neplatné ujednání, neboť je neurčité a nesrozumitelné a tudíž v rozporu s § 37 odst. 1 obč. zák. Není-li z uzavřené smlouvy o půjčce zřejmé, jakým způsobem dospěl věřitel při uzavírání smlouvy o půjčce ke konkrétní výši souhrnného poplatku, z jakých jednotlivých složek (poplatků) se tento skládá a jakým způsobem souvisí s dohodnutou úrokovou sazbou, pak je uzavřená smlouva v této části nesrozumitelná a neurčitá, neboť není zřejmé, jaké dílčí poplatky a za jaké služby související s poskytnutou půjčkou má být dlužník povinen hradit a zda vůbec a jakým způsobem se do výše souhrnného poplatku promítá úroková sazba za poskytnutí půjčky a zda vůbec byl úrok dohodnut a v jaké výši. Objektivním kritériem ceny peněz je v případě spotřebitelských půjček a úvěrů roční procentní sazba nákladů upravená v zákoně č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2002, která ve smlouvě nebyla uvedena, byla uvedena v nepodepsaných podmínkách. Dospěla-li judikatura soudů k závěru, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné, tj. listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11, ze dne 11. 11. 2013), tím spíše nemohou být ve všeobecných podmínkách, které spotřebitel nepodepsal, obsaženy podstatné náležitosti úvěrové smlouvy, resp. půjčky. Z tohoto důvodu považuje soud smluvní ujednání o povinnosti dlužníka zaplatit souhrnný poplatek za absolutně neplatné v souladu s § 37 odst. 1 obč. zák. 6. Soud dále k souhrnnému poplatku dodává, že tento poplatek není nijak blíže specifikován, není jasné, co zahrnuje, za jaké činnosti je tento vyžadován a není jej možno blíže identifikovat. Vzhledem k tomu, že se jedná o půjčku mezi subjektem poskytujícím finanční prostředky za účelem získání zisku, je zřejmé, že tento souhrnný poplatek představuje zisk, tj. úrok a dochází tak k obcházení zákona, když by takový úrok měl podléhat posuzování z hlediska jeho přiměřenosti. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu I. ÚS 3308/16 (odst. 27) je v souladu s dobrými mravy takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce spokojí s přiměřenou výší úplaty za užívání půjčené jistiny. Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (z údajů České národní banky přístupných na internetu (www.cnb.cz), je zřejmé, že v době uzavření smlouvy, tj. v červnu roku 2006, činila průměrná úroková sazba 13 %). V daném případě by úrok činil asi 58 % ročně při řádném splácení, je zřejmé, že tato výše úroku převyšuje více než 4× horní hranici uvedené obvyklé úrokové míry a i z tohoto důvodu by bylo předmětné ujednání neplatné. 7. Po právní stránce bylo prokázáno, že žalovaný uzavřel s předchůdkyní žalobkyně smlouvu o půjčce v souladu s § 657 obč. zák. Žalobkyně má nárok z titulu smlouvy na úhradu zbylé dosud neuhrazené části jistiny ve výši 3 140 Kč. Žalobkyně má dále nárok na úrok z prodlení v zákonné výši z částky 3 140 Kč od 2. 7. 2015 do zaplacení, a to v souladu s § 517 odst. 2 obč. zák. ve výši dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., dle kterého výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů. V každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, a to z důvodu, že prodlení žalovaného nastalo nejpozději ke dni 18. 12. 2007, kdy smlouva zanikla. Od této doby je žalovaný v prodlení a vzhledem k tomu, že žalobkyně požaduje úrok z prodlení až od data 2. 7. 2015, soud jí úrok z prodlení z přiznané částky přiznal. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náklady řízení, když převážně úspěšný ve věci byl žalovaný. Ze spisu se však nepodává, že by převážně procesně úspěšnému žalovanému jakékoliv náklady řízení vznikly, když po celou dobu řízení byl nečinný.