4 C 64/2023-144 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 292,10 Kč s příslušenstvím. Právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], uzavřela se žalovaným smlouvu o vydání úvěrové karty [číslo] která je smlouvou o úvěru, na základě níž žalovanému poskytla finanční limit ve výši 20 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal a zavázal se k jeho řádnému splácení. Tuto svoji povinnost si však neplnil a právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], proto úvěr zesplatnila. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Dlužná částka se skládá z jistiny ve výši 11 703,10 Kč, poplatků ve výši 589 Kč, úroku ve výši 1 229,25 Kč a dále smluvního úroku ve výši 22,56 % p. a. z jistiny od 15. 2. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši z dlužné částky od 15. 2. 2020 do zaplacení. 2. S ohledem na to, že žalovaný je cizím státním příslušníkem, konkrétně státním příslušníkem Brazílie, bylo nezbytné se primárně zabývat tím, zda je pro rozhodnutí ve věci samé založena mezinárodní příslušnost českých soudů. Žalovaný v době uzavření smlouvy pobýval na území České republiky, což lze dovozovat jednak z toho, že zde měl předmětnou smlouvu uzavřít a jako svou doručovací adresu v této smlouvě uvedl adresu na území České republiky a rovněž z toho, že byl v České republice dle sdělení Ministerstva vnitra České republiky hlášen k dlouhodobému pobytu až do 10. 9. 2020 na adrese [adresa žalovaného]. Při posouzení otázky mezinárodní příslušnosti je tak třeba aplikovat Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Pravidla mezinárodní příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv jsou upraveny v článku 18 Nařízení, jehož odst. 2 stanoví, že„ smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště.“ Skutečnost, že jde v tomto případě o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu Nařízení je nutno dovozovat z článku 17 odst. 1 písm. c) Nařízení. Právní předchůdce žalobkyně totiž nepochybně poskytuje podnikatelskou činnost v členském státě, na jehož území měl žalovaný v době uzavření smlouvy bydliště, tj. na území České republiky. Na území České republiky se pak nachází také poslední soudu známé bydliště žalovaného. K problematice možnosti založení mezinárodní příslušnosti soudu členského státu v případě neznámého bydliště žalovaného se již zabýval Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 17. 11. 2011 ve věci C -327/2010, [právnická osoba] proti [jméno] [jméno] [příjmení]. Dospěl přitom k závěru, že Nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že v případě, kdy spotřebitel opustí své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba, jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, příslušné rozhodnout o této žalobě, pakliže nejsou schopny určit aktuální bydliště žalovaného (tyto závěry byly vysloveny ve vztahu k Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, které bylo následně nahrazeno výše citovaným Nařízením, avšak lze je uplatnit rovněž ve vztahu k novému Nařízení). Právě o takový případ v této věci jde, a je tudíž založena mezinárodní příslušnost zdejšího soudu k rozhodnutí ve věci samé. 3. Jelikož, jak již bylo uvedeno výše, se soudu nepodařilo zjistit místo aktuálního pobytu žalovaného, byl mu usnesením ze dne 12. 5. 2023, č. j. 4 C 64/2023-67, ustanoven z důvodu neznámého pobytu opatrovník, a to advokát Mgr. [příjmení] [příjmení]. 4. Žalovaný prostřednictvím opatrovníka popřel, že by žalobkyně prokázala uzavření úvěrové smlouvy, která dle tvrzení žalobkyně byla uzavřena elektronicky, návrh smlouvy sice obsahuje certifikační kód, ale není možno ověřit pravost kódu, navíc je na protokolu o převzetí kódu a užívání uvedeno rodné číslo, ale žalovaný je cizím státním příslušníkem a nemá přiděleno rodné číslo. Dále nebyla posouzena úvěruschopnost žalovaného a žalobci by nemělo příslušet právo na náklady řízení, když zástupce žalobce je současně členem dozorčí rady a navíc jeden ze členů představenstva žalobkyně je advokátem. 5. Soud ve věci provedl dokazování, z něhož učinil následující skutková zjištění. 6. Právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], uzavřela se žalovaným dne 15. 10. 2014 smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb. Na základě ní se právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], zavázala zřídit žalovanému bankovní účet, na němž byl žalovaný povinen udržovat kladný zůstatek a dále spořicí účet a strany se dohodli na přímém bankovnictví a na nastavení elektronického klíče k účtu a spořícímu účtu. Z protokolu o převzetí užívání kódů ze dne 15. 10. 2014 bylo zjištěno, že žalovaný osobně převzal obálku s kódy I-PIN a T-PIN. K samotné smlouvě o vydání kreditní karty ze dne 30. 3. 2015 žalobce doložil pouze návrh na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty, v němž jsou uvedeny údaje žalovaného, včetně adresy pro doručování v ČR na [ulice a číslo], [obec]. Návrh dále obsahuje finanční údaje, souhlas s inkasem, specifikace karty, doplňkové služby a jiné. Namísto podpisu žalovaného je v návrhu uveden certifikační kód, z něhož však nelze nijak ověřit, zda skutečně tento kód patřil žalovanému, nelze ověřit, zda se jedná o shodný I-PIN a T-PIN, který žalovaný měl převzít. Vzhledem k tomu, že žalovaný prostřednictvím opatrovníka zpochybnil pravost a platnost této smlouvy, bylo povinností strany žalující prokázat, že návrh na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty je jednáním žalovaného. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3895/2016, vyplývá, že„ je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky“. Strana žalující se však k jednání soudu nedostavila a nevyužila tak svého práva na poučení podle § 118a o.s.ř. o tom, aby prokázala shora uvedenou skutečnost. Vzhledem k tomu, že z dosud doložených důkazů žalobkyně nelze seznat a není tak prokázáno, že to byl skutečně žalovaný, kdo podepsal návrh na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty, a že to byl jeho certifikační kód, nemá soud za prokázánu skutečnost ohledně uzavření smlouvy o kreditní kartě. Žalobkyně nedoložila ani žádný důkaz o tom, že žalovanému zaslala kreditní kartu a že to byl žalovaný, kdo ji převzal. 7. Žalobce netvrdil, kolik žalovaný měl čerpat finančních prostředků, případně zda a kolik měl splatit, proto nebylo možné nárok žalobkyně posoudit z jiného právního důvodu, a to jako bezdůvodné obohacení. Ostatní provedené důkazy tak nebylo nutno hodnotit, když pro právní posouzení věci nebyly již relevantními. 8. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb. Občanského zákoníku ve znění ke dni uzavření tvrzené smlouvy (dále jen o. z.). 9. Podle § 561 o. z. se k platnosti jednání v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Podle § 562 odst. 1 o. z., písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. (2) Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Na základě shora uvedeného zjištění soud dospěl k závěru, že žalobkyně sice prokázala, že její právní předchůdkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, že pro něho zřídila účet, ale neprokázala, že s žalovaným uzavřela smlouvu o vydání kreditní karty a ani že ji žalovanému zaslala a ten kartu převzal. Žalobkyně nadto netvrdila, kolik žalovaný měl prostřednictvím karty čerpat finančních prostředků. Autorizační SMS ve spojení s dalšími identifikačními údaji jednajícího obecně není způsobilým prostředkem k tomu, aby rovnocenným způsobem nahradila vlastnoruční či elektronický podpis účastníka písemně uzavřené smlouvy, ale tento způsob potvrzení správnosti a úplnosti projevu vůle jednajícího označeným v elektronickém právním úkonu dalšími identifikačními údaji zpravidla jménem, příjmením, datem narození či rodným číslem a adresou bydliště lze považovat za jednu z možných forem elektronického podpisu dokumentu běžně používaného bankovními institucemi v rámci internetovéh