6 C 335/2022-146 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 108 862,51 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela dne 22. 11. 2016 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 120 000 Kč bez uvedení účelu poskytnutí úvěru. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala splatit pravidelnými měsíčními splátkami. K prověření schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru byl prověřovány dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Dále byly ověřeny informace o příjmech žalované na základě prohlášení žalované a interním ekonomickým modelem stanoveny měsíční výdaje žalované na základě historických dat z ČSÚ. Přesto však žalovaná posléze přestala sjednané splátky hradit a právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 18. 10. 2018 prohlásila za splatný. Nyní tak žalovaná dluží na jistině celkem částku ve výši 108 862,51 Kč. 2. Žalovaná neuznala nárok žalobkyně a navrhla zamítnutí žaloby. 3. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] byla dne 22. 11. 2016 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 120 000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit jistinu spolu s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 838,15 Kč. [příjmení] 50 000 Kč byla poskytnuta bez uvedení účelu poskytnutí úvěru. Dle smluvních podmínek byla úroková sazba sjednána ve výši 11,50 % p. a. Dle formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, pokud se klient dostane do prodlení se splácením jakékoliv pohledávky vůči bance, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Dle oznámení ze dne 18. 10. 2018 žalovaná porušovala opakovaně smluvní podmínky a právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila úvěr za splatný ke dni 18. 10. 2018. 5. Dle vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 17. 1. 2023 byla žalovaná ke dni uzavření úvěrové smlouvy bytem u rodičů. Průměrný deklarovaný a zjištění čistý měsíční příjem ověřený potvrzením zaměstnavatele žalované činil 18 960 Kč a výdaje žalované včetně nákladů na bydlení a srážek ze mzdy nebyly doloženy, pouze byla zohledněna částka životního minima a normativní náklady na bydlení klienta. U typu povolání klienta bylo uvedeno na dobu určitou. Z potvrzení o výši příjmu žalované ze dne 21. 11. 2016 soud zjistil, že žalovaná byla zaměstnána na dobu určitou, s průběrným čistým měsíčním příjmem za poslední 3 měsíce ve výši 701,30 EUR. Zaměstnavatel dále potvrdil, že ze mzdy žalované nejsou prováděny srážky. V žádosti o úvěr ze dne 21. 11. 2016 žalovaná uvedla ostatní nezbytné měsíční náklady ve výši 0 Kč a jiné měsíční splátky ve výši 0 Kč. Dle vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 17. 1. 2023 však žalovaná již splácela pohledávky měsíčními splátkami v celkové výši 3 067 Kč. 6. Dle platební historie čerpala žalovaná úvěr ve výši 120 000 Kč dne 22. 11. 2016 a na pohledávku žalobkyně uhradila celkem částku 36 661,13 Kč, přičemž poslední platba je evidována dne 3. 12. 2018. 7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 18. 2. 2020, seznam postoupených pohledávek). V oznámení o postoupení pohledávky ze dne 28. 2. 2020, odeslané žalované dne 2. 3. 2020 a předžalobní výzvě ze dne 31. 3. 2020, odeslané žalované dne 3. 4. 2020, byla žalovaná vyzvána k úhradě. 8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 10. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 11. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. 12. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 13. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., neboť žalovaná je spotřebitelka, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr. Pokud jde o zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je nutné vyjít ze znění účinného po 25. 2. 2013, neboť k uzavření smlouvy došlo 22. 11. 2016. 14. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dne 22. 11. 2016 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované částku 120 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit pravidelnými měsíčními splátkami. Tuto svou smluvní povinnost žalovaná řádně a včas nesplnila, když dosud uhradila na pohledávku žalobkyně celkem částku 36 661,13 Kč. 15. Soud se předně zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Právní předchůdkyně žalobkyně sice zjistila a ověřila příjmy žalované, zcela však rezignovala na zjištění a ověření jejich výdajů, vycházela z vágního a neověřeného tvrzení o příjmu domácnosti 38 000 Kč, když příjem žalované činil pouze 18 960 Kč měsíčně (a je nutno přihlédnout i k informaci o pracovním poměru žalované na dobu určitou do 31. 3. 2017), a podílu žalované na nákladech na bydlení 49,89 %, z čehož nelze dovodit výši jejich nákladů. Při výši poskytnuté částky 120 000 Kč a celkové částce, kterou by měla žalovaná zaplatit ve výši 202 917 Kč tak je zřejmé, že nebyla dostatečně posouzena úvěruschopnost žalované. 16. Na základě shora uvedených skutečností má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně sice poskytla žalované na základě uzavřené smlouvy o úvěru částku 120 000 Kč, nicméně již neposoudila řádně schopnost žalované úvěr splatit, neboť nezjišťovala žalované ověřením předložených listin. V důsledku toho je smlouva o úvěru dle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Podle § 588 o. z. se jedná o neplatnost absolutní, neboť smlouva odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Účastníkům z tohoto neplatného právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro jeho naplnění provedeny, stejně tak, že by výklad dané normy neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěru a také na žadatele o ně. Pokud však má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmu a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitelé rozumně očekávat. Zde soud odkazuje na judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). 17. Žalovaná je proto povinna žalobkyni vrátit pouze finanční prostředky, které jí žalobkyně poskytla a o které se tak žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně dle § 2993 o. z. včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši 9 % ročně dle návrhu žalobkyně. Jedná se o část jistiny v