13 C 142/2024-97 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobce se domáhal zaplacení 296 806,70 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Vylíčil, že u Okresního soudu v , adresa, bylo pod sp. zn. , spisová značka, zahájeno exekuční řízení, v němž vystupoval jako povinný, v rámci tohoto exekučního došlo k nařízení exekuce a proběhly dvě dražby nemovitostí, přičemž žalovaný si ponechal dílčí částky z výtěžku dražeb (konkrétně 83 192 Kč a 92 085,50 Kč), coby náklady na provedení exekuce. Následně však došlo k zastavení exekuce, a to z důvodu na straně oprávněné, neboť jí předložené exekuční tituly (platební výměry) nebyly žalobci řádně doručeny. Žalobce zároveň s vydáním bezdůvodného obohacení vyčísleného částkou 184 147,50 Kč požadoval, aby tato suma byla „valorizována“ s ohledem na dobu, po kterou žalovaný peněžní prostředky neoprávněně zadržuje. Žalobce při výpočtu vycházel z meziroční inflace a dospěl k sumě 296 806,70 Kč, kterou uplatnil v žalobě, a to včetně požadavku na zaplacení úroku z prodlení z této sumy za dobu od 8. 3. 2024 do zaplacení.2. Žalovaný s nárokem nesouhlasil a namítl, že k tvrzenému bezdůvodnému obohacení nedošlo. Poukázal na rozhodnutí, kterým byla exekuce zastavena a upozornil, že k zastavení exekuce došlo ke dni právní moci rozhodnutí odvolacího soudu a výrok tohoto rozhodnutí o nákladech řízení exekutora (a sice že soudnímu exekutorovi se úhrada nákladů exekuce nepřiznává) se vztahuje pouze na další náklady vzniklé mu mimo jiné v souvislosti s řízením o zastavení exekuce, jejichž náhrady se žalovaný vzdal. O nákladech vzniklých žalovanému v průběhu exekuce (před jejím zastavením), které byly žalovanému přiznány pravomocnými rozvrhovými usneseními v celkové částce 175 277,50 Kč však (znovu) rozhodováno podle žalobce nebylo. Pokud by o nich znovu rozhodováno bylo, musel by soud přistoupit ke zrušení těchto rozhodnutí, případně k rozhodnutí o vrácení těchto částek povinnému. Namítl též, že daná věc nesplňuje kritéria vymezená v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 3007/17 ze dne 10. 7. 2018 a v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3159/2019 ze dne 22. 10. 2019 a 20 Cdo 2204/2020 ze dne 3. 11. 2020). Nárok žalobce označil za nedůvodný s tím, že žalobce se žalobou v rozporu se „zásadou subsidiarity bezdůvodného obohacení“ snaží nahradit žalobu na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem. Poukázal též na to, že žalobce ke vzniku škody nemalou měrou přispěl (neboť si musel být vědom toho, že napodobování jeho podpisu manželkou při přebírání pošty je deliktním jednáním a může vést ke škodě). V této souvislosti se žalobce dovolával zásady poctivosti obsažené v § 6 občanského zákoníku a dále zákazu zneužití práva uvedeného v § 8 občanského zákoníku. Vedle toho poukázal též na skutečnost, že je namístě na něj nahlížet jako na poctivého příjemce ve smyslu § 3000 a 3001 občanského zákoníku a byl by tedy případně povinen vydat jen takové obohacení, které v době uplatnění jeho vydání trvá, tedy přiznanou odměnu bez daně z přidané hodnoty, nikoli „náhradu nákladů zaplacených třetím osobám“. Ve vztahu k požadované valorizaci namítl, že nemá zákonný důvod a je skrytou náhražkou nároku na ušlý zisk jako složky náhrady škody, která však uplatněna nebyla. Výše hypotetického bezdůvodného obohacení tak podle názoru žalobce může činit pouze 111 200 Kč.3. Za účelem dokazování si soud vyžádal jednak exekuční spis vedený Okresním soudem v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, a dále spis vedený žalovaným jako soudním exekutorem pod sp. zn. EX , Anonymizováno, Z těchto spisů zjistil, že dne 7. 5. 2004 podala , podezřelý výraz, jako oprávněná návrh na nařízení exekuce vůči žalobci jako povinnému, exekučním titulem byly platební výměry číslo , hodnota, a , Anonymizováno, a návrh byl u soudu veden pod sp. zn. , spisová značka, .4. Usnesením Okresního soudu v , adresa, č. j. , spisová značka, ze dne 5. 5. 2009 bylo rozhodnuto o rozvržení výtěžku dražby provedené dne 15. 6. 2006 a tímto usnesením bylo rozhodnuto, že z rozdělované podstaty se jako první v pořadí uspokojí pohledávka žalovaného (jakožto soudního exekutora) na nákladech exekuce ve výši 83 192 Kč.5. Obdobně usnesením Okresního soudu v , adresa, č. j. , spisová značka, ze dne 4. 8. 2009 bylo rozhodnuto o rozvržení výtěžku dražby provedené dne 29. 8. 2006 a tímto usnesením bylo rozhodnuto, že z rozdělované podstaty se jako první v pořadí uspokojí pohledávka žalovaného (jakožto soudního exekutora) na nákladech exekuce ve výši 92 085,50 Kč.6. Usnesením Okresního soudu v , adresa, č. j. , spisová značka, ze dne 30. 11. 2009 byl zamítnut návrh povinného (žalobce) na zastavení exekuce doručený soudu dne 2. 10. 2009.7. Dne 3. 8. 2011 podal povinný (žalobce) u Okresního soudu v , adresa, další návrh na zastavení exekuce, který odůvodnil tím, že podpis na doručence, která měla potvrzovat doručení platebních výměrů, není jeho podpisem. O tomto návrhu na zastavení bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v , adresa, č. j. , spisová značka, ze dne 25. 1. 2022, kterým bylo návrhu vyhověno (výrok I.) a oprávněné byla uložena povinnost nahradit povinnému náklady řízení (výrok II.). Důvodem pro zastavení exekuce byla skutečnost, že exekuce byla nařízena ačkoli se rozhodnutí (platební výměry) dosud nestalo vykonatelným, neboť bylo zjištěno, že podpis na doručence od zásilky určené žalovanému obsahující dotčené platební výměry není jeho podpisem. V odůvodnění bylo dále konstatováno, že o nákladech exekutora bude rozhodnuto samostatným usnesením. To se stalo usnesením Okresního soudu v , adresa, č. j. , spisová značka, ze dne 28. 2. 2022, kterým bylo vysloveno, že se soudnímu exekutorovi náklady exekuce nepřiznávají, a to s ohledem na skutečnost, že exekutor soudu sdělil, že pro případ zastavení po oprávněném náklady exekuce nepožaduje. Rozhodnutí Okresního soudu v , adresa, bylo opět napadeno odvoláním, o němž bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně č. j. , spisová značka, ze dne 27. 9. 2023. V tomto rozhodnutí odvolací soud potvrdil výrok o zastavení exekuce (výrok I.), změnil výrok o náhradě nákladů řízení mezi oprávněnou a povinným (žalobcem), a to tak, že účastníkům se náhrada nákladů exekuce nepřiznává (výrok II.) a potvrdil výrok o tom, že soudnímu exekutorovi se úhrada nákladů exekuce nepřiznává (III.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvostupňového o tom, že platební výměry nebyly řádně doručeny (aniž by však učinil pozitivní závěr o tom, že doručenka byla podepsána manželkou povinného, jak v tvrdil žalovaný). Ve výroku o nákladech řízení mezi oprávněnou a povinnou zohlednil okolnosti projednávané věci, zejména skutečnost, že oprávněná vycházela ze správnosti údajů na doručence a povinný zpochybnil pravost svého podpisu na této doručence až v podání z listopadu 2011, právo na náhradu nákladů řízení tak povinnému za použití § 150 o. s. ř. nepřiznal. Výrok o nákladech soudního exekutora byl potvrzen s tím, že exekutor se „vzdal úhrady (dalších) nákladů exekuce“. Z odůvodnění (odst. 10) je patrné, že odvolací soud dovodil, že povinnost uhradit náklady exekuce je na straně oprávněné. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 16. 11. 2023.8. Z připojeného spisu soudního exekutora sp. zn. , Anonymizováno, soud zjistil, že soudní exekutor příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. EX , Anonymizováno, ze dne 7. 11. 2006 stanovil náklady exekuce částkou 175 277,50 Kč a tento příkaz nabyl právní moci dne 18. 11. 2006 (námitky proti němu byly odmítnuty usnesením Okresního soudu v , adresa, č. j. , spisová značka, ze dne 13. 3. 2008). Ve spise soudního exekutora byla též zažurnalizována předžalobní upomínka ze dne 4. 3. 2024, kterou žalobce žalovaného vyzval k zaplacení částky 296 806,70 Kč, a to do deseti dnů od doručení výzvy. Z razítka připojeného na listinu je zřejmé, že žalovanému byla výzva k zaplacení doručena dne 5. 3. 2024.9. O skutkové stránce věci v zásadě nepanoval mezi účastníky spor s výjimkou toho, že součet částek, které byly žalovanému v rámci rozvrhových usnesení přiznány (tj. částky 83 192 Kč a 92 085,50 Kč) činí nikoli žalobcem uváděných 184 147,50 Kč, ale 175 277,50 Kč. Sporný byl mezi účastníky výklad právních dopadů usnesení o zastavení exekučního řízení do poměrů žalobce jako povinného a žalovaného jako soudního exekutora, který byl pověřen provedením exekuce. Žalobce dovozoval, že v důsledku zastavení exekuce z důvodů na straně oprávněné odpadl právní důvod, pro který bylo žalovanému plnění (formou částek přiznaných mu rozvrhovým usnesením na náklady vedení exekuce) přiznáno a je namístě, aby toto plnění jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 občanského zákoníku žalobci vydal.10. S tímto výkladem se soud ztotožňuje, neboť odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, na kterou žalobce odkazoval a která je v tomto směru poměrně jednoznačná: „Jestliže exekuční soud zastavil exekuci, odpadl i právní důvod, pro který si žalovaný jako soudní exekutor ponechal část vymoženého plnění j