22 C 204/2025-17 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 170 100 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o finanční prostředky vyplacené zaměstnancům a provedené srážky a odvody, které byla žalobkyně povinna zaměstnancům žalované vyplatit v souladu se zákonem č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, a za zaměstnance žalované odvést dle zvláštních právních předpisů, jelikož bylo ve vztahu k žalované zahájeno insolvenční řízení a o podaném insolvenčním návrhu bylo pravomocně rozhodnuto jinak než rozhodnutím o úpadku (odmítnutí insolvenčního návrhu). Žalovaná částka je tak tvořena vyplacenými mzdovými nároky ve výši 124 850 Kč, částkou odvedenou na sociální pojištění ve výši 12 078 Kč, částkou odvedenou na zdravotní pojištění ve výši 7 657 Kč a částkou odvedenou na daň z příjmu ve výši 25 515 Kč. Žalovaná byla bezúspěšně vyzvána k úhradě svého dluhu výzvou, která jí byla doručena dne 30. 12. 2024. S ohledem na prodlení žalované požadovala žalobkyně i zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné částky za období od 22. 1. 2025 do zaplacení.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Existence žalované byla doložena výpisem z obchodního rejstříku.4. Dle doloženého přehledu plateb za žalovanou jako zaměstnavatele vyplývá, že žalobkyně uhradila za žalovanou sociální pojištění ve výši 12 078 Kč, zdravotní pojištění ve výši 7 657 Kč, daň ve výši 25 515 Kč a mzdy ve výši 124 850 Kč; celkem tak uhradila částku 170 100 Kč (platebním poukazem č. , Anonymizováno, celkem částku 94 500 Kč a platebním poukazem č. , Anonymizováno, částku 75 600 Kč). Rovněž z dokumentu označeného Pohledávky za zaměstnavatele , Anonymizováno, je zřejmé, že pohledávka za žalovanou čítá celkem 170 100 Kč.5. Z přehledu dlužných mzdových nároků vyplacených zaměstnancům při platební neschopnosti zaměstnavatele je zřejmé, že žalobkyně vyplatila zaměstnancům žalované , jméno FO, a , jméno FO, namísto žalované čistou mzdu za 7/2024, 8/2024 a 9/2024 celkem ve výši 124 850 Kč, odvedla na sociální pojištění částku 12 078 Kč, na zdravotní pojištění částku 7 657 Kč a zálohu na daň ve výši 25 515 Kč; celkem tak vyplatila částku 170 100 Kč.6. Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , sp. zn. KSBR , spisová značka, -A-8, soud zjistil, že v insolvenční věci žalované jako dlužnice byl insolvenční návrh věřitelek , jméno FO, , nar. , datum, , a , jméno FO, , nar. , datum, , doručený soudu dne 22. 10. 2024 odmítnut. Z detailu insolvenčního řízení žalované je zřejmé, že usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu nabylo právní moci dne 20. 11. 2024.7. Dopisem ze dne 19. 12. 2024 (Výzva k úhradě vyplacených mzdových nároků, srážek a odvodů) vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky v celkové výši 170 100 Kč ve lhůtě 15 pracovních dnů od doručení této výzvy. Dle doložené doručenky datové zprávy byl dopis s výzvou žalované doručen 30. 12. 2024 (tzv. fikcí).8. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně v souladu s § 1a zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, který stanoví, že „zaměstnanec má v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem právo na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených mu jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti“, uspokojila mzdové nároky zaměstnanců žalované v celkové výši 124 850 Kč podle § 8 a násl. zákona č. 118/2000 Sb., a dále odvedla za zaměstnance žalované rovněž sociální pojištění ve výši 12 078 Kč, zdravotní pojištění ve výši 7 657 Kč a daň z příjmu v celkové výši 25 515 Kč tak, jak jí ukládá § 10 odst. 1 zákona č. 118/2000 Sb., který konkrétně zní: „Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce před uspokojením mzdových nároků podle § 8 z nich provede srážky a odvody podle zvláštních právních předpisů, které měl provést zaměstnavatel za zaměstnance za příslušná měsíční období.“ Dle § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 118/2000 Sb., který říká, že „zaměstnavatel je povinen uhradit Úřadu práce České republiky finanční prostředky vyplacené zaměstnanci podle tohoto zákona a částky odpovídající srážkám a odvodům, které Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce odvedl podle zvláštních právních předpisů, v případech, kdy soud pravomocně rozhodl o insolvenčním návrhu jinak než vydáním rozhodnutí o úpadku, a to do 15 pracovních dnů ode dne, kdy byl krajskou pobočkou Úřadu práce písemně vyzván k jejich úhradě“, byla žalobkyně oprávněna se po žalované domáhat zaplacení celkové částky 170 100 Kč.9. Žalovaná však dlužnou částku ani přes zaslanou výzvu k zaplacení v zákonné lhůtě 15 pracovních dnů neuhradila, proto soud žalovanou k úhradě této částky zavázal.10. S ohledem na prodlení žalované s úhradou vzniklo žalobkyni rovněž právo požadovat po žalované úroky z prodlení v zákonné výši, a to dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyně pak požadovala úrok z prodlení v zákonné výši ode dne následujícího po dni uplynutí lhůty k plnění dle zaslané výzvy. Soud tedy žalobě vyhověl i co do požadovaných úroků z prodlení.11. Náklady řízení žalobkyně sestávají z náhrady nákladů v paušální výši. Podle § 151 odst. 3 o. s. ř. platí, že účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Tím je vyhláška č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška“). Žalobkyni v souladu s § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky náleží náhrada za 2 úkony (žaloba, výzva k plnění), a to ve výši 2 x 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky). Celková výše nákladů žalobkyně tak činí 600 Kč.12. Jelikož byla žalobkyně v řízení na základě § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, osvobozena od soudního poplatku, přešla povinnost uhradit soudní poplatek, jehož výše činí dle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků 8 505 Kč, podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích na žalovanou, a soud ji proto k úhradě soudního poplatku zavázal.