27 C 78/2025-62 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 14 104,90 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 4. 8. 2015, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč formou přečerpání účtu do záporného zůstatku. Následně doplnila, že žalovanému byl nejprve poskytnut dne 28. 2. 2002 limit kontokorentního úvěru ve výši 20 000 Kč, který byl následně poukazovanou smlouvou snížen na 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 18,9 % ročně a poplatky za související služby žalobkyně dle aktuálního ceníku, a to nejpozději do 3. 8. 2016. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, a proto žalobkyně využila svého práva plynoucího ze smlouvy a prohlásila celý úvěr za splatný ke dni 2. 1. 2024 a pohledávku ze sporožirového účtu převedla na evidenční účet pohledávek č. , hodnota, . Dlužná částka sestávala z nepovoleného záporného zůstatku ve výši 10 804,24 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 157,50 Kč (ve výši 18,9 % ročně do 1. 1. 2024 Kč), kapitalizovaného úroku ve výši 1 500,50 Kč (ve výši 14,75 % ročně od 2. 1. 2024 do 13. 1. 2025 a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 642,66 Kč (ve výši 14,75 % ročně do 13. 1. 2025). Žalobkyně dále požadovala jednak úrok ve výši 14,75 % ročně a jednak zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně, a to vždy z částky 10 804,24 Kč od 14. 1. 2025 do zaplacení.2. Soud předesílá, že ačkoliv žalovaný ve věci podal odpor, který neodůvodnil, soud ve věci neshledal naplnění zákonných předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání postupem dle § 153a odst. 1 o. s. ř. Soud poukazuje, že pro tento postup se požaduje komplexnost či vyšší kvalita žalobních tvrzení, aby právní posouzení tam vylíčených rozhodujících skutečností vedlo samo o sobě k závěru, že žalobní návrh je po právu. Žalobou je uplatňován nárok z titulu spotřebitelského úvěru, avšak v žalobě nebylo jakkoliv tvrzeno ani dokládáno příslušnými listinami, že uzavření smlouvy předcházelo zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, což je podmínka, jíž se soud musí zabývat z úřední povinnosti. S ohledem na nutnost ověření úvěruschopnosti žalovaného v projednávané věci, a to následnými výzvami soudu k doplnění žaloby, soud ve věci rozsudek pro uznání nevydal a pokračoval v řízení. Navíc, podle § 153a odst. 2 o. s. ř. platí, že rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), což je i posuzovaný případ. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru (zde pak při posuzování možnosti ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání).3. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání.4. Soud z žalobkyní předložených listin zjistil následující skutkový stav.5. Mezi účastníky byla dne 4. 8. 2015 sjednána Rámcová smlouva o finančních službách, kterou byla současně sjednána smlouva o účtu č. , č. účtu, a dále smlouva o kontokorentním úvěru na uvedeném účtu, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč formou povoleného přečerpání účtu do záporného zůstatku. Účastníci se současně dohodli na úrokové sazbě ve výši 18,9 % ročně a způsobu splácení. Žalovaný se zavázal úvěr splatit do jednoho roku od čerpání. Dále se zavázal splatit další ceny za související služby dle ceníku. Dle bodu 3.2 a 3.3 smlouvy, v případě porušení podmínek ze strany žalovaného, měla žalobkyně právo prohlásit úvěr za okamžitě splatný a požadovat smluvní úroky a úroky z prodlení. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky.6. Dopisem ze dne 4. 11. 2023 žalobkyně sdělila žalovanému, že k uvedenému dni je jeho účet blokován exekucí a zároveň vykazuje dluh po splatnosti ve výši 429 Kč, který vznikl přečerpáním limitu kontokorentu. Pokud žalovaný nevyřeší exekuci a účet bude ke dni 31. 12. 2023 nadále vykazovat dluh po splatnosti, dojde k zesplatnění celého kontokorentu, jehož výše k uvedenému datu činila 10 429 Kč. Dopisem ze dne 3. 1. 2024, doručeným dle dodejky dne 12. 1. 2024, žalobkyně sdělila žalovanému, že z důvodu, že nedošlo k vyrovnání nepovoleného přečerpání na účtu, byla dne 2. 1. 2024 pohledávka převedena na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků. Ke dni převodu činila dlužná částka 10 987,57 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu i předžalobní výzvou ze dne 20. 8. 2024.7. Z výpisu z „, Anonymizováno, “ plyne, že dlužný úvěr k 1. 1. 2024 činil 10 804,24 Kč, smluvní úrok 1 658 Kč, úrok z prodlení pak 1 642,66 Kč. Žalobkyně dále doložila seznam úroků od 1. 1. 2024 do 2. 1. 2025. Rovněž z výpisu z účtu žalovaného za dobu od 1. 4. 2023 do 31. 1. 2024 plyne, že jeho konečný dluh činil 10 804,24 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 1. 1. 2002 do 28. 2. 2002 plyne, že žalovaný obdržel mzdu ve výši 9 767 Kč a 11 283 Kč. Žalovaný měl od února 2002 sjednán k témuž účtu kontokorent do výše 20 000 Kč, orientační splátka v danou dobu činila 1 667 Kč. Žalobkyně dále předložila výpis z účtu žalovaného za období od 1. 8. 2015, kde je zaznamenán kontokorent ve snížené výši 10 000 Kč. Čerpání i splácení žalovaného soud ověřil z výpisu z jeho účtu za dobu od 1. 8. 2015 do 31. 8. 2016.8. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.9. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném ke dni sjednání posuzované smlouvy, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.10. Podřazením zjištěného skutkového stavu pod shora citované zákonné ustanovení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná toliko zčásti. V dané věci se jedná o nárok žalobkyně vyplývající z jí tvrzeného spotřebitelského úvěru. Žalobkyně měla na základě smlouvy o kontokorentním úvěru (o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) žalovanému poskytnout částku ve výši úvěrového rámce 10 000 Kč formou přečerpání běžného účtu a v této smlouvě se dále měli účastníci dohodnout na úrocích a souvisejících poplatcích. Žalovanému byl kontokorent zjevně poskytnut již v roce 2002 a to do výše limitu 20 000 Kč. V daném období tehdy účinný zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru nestanovoval povinnost poskytovatele úvěru zkoumat tzv. bonitu klienta. Z žádných žalobkyní předložených podkladů soud ovšem nedovodil, že by žalovaná smlouva představovala pouhou změnu kontokorentu poskytovaného na účtu vedeného žalobkyní od r. 2002. Smlouvu ze dne 4. 8. 2015 proto posuzoval jako smlouvu „novou“, pročež se musel z úřední povinnosti zabývat tím, zda žalobkyně před sjednáním kontokorentního úvěru posuzovala majetkové poměry žalovaného dle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru.11. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých, do veřejné sociální sítě narušených rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr, snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěr, či jiné služby již dříve. Již gramatickým a logickým výkladem shora citovaného ustanovení lze dovodit, že dostatečným posouzením úvěruschopnosti nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, ale rovněž je třeba majetkové poměry klienta řádně prověřit. Podstata zkoumání úvěruschopnosti spočívá v porovnání příjmů a výdajů žadatele, včetně posouzení jeho celkových majetkových poměrů, při zohlednění jeho (existujícího) dluhového zatížení. Obecně p