Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 33 282 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) se žalovaným uzavřela dne 1. 4. 2025 smlouvu o úvěru č. , hodnota, spolu s dodatky o navýšení, na základě které poskytla žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši celkem 22 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky vrátit spolu s příslušenstvím do 9. 6. 2025. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě po provedení registrace žalovaného na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB a z blíže nespecifikovaných dokladů poskytnutých žalovaným. Zároveň uvedla, že žádnými důkazy v této souvislosti nedisponuje. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy nedostál a právní předchůdkyni žalobkyně poskytnuté finanční prostředky řádně a včas nesplatil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně po žalovaném požadovala vedle dlužné jistiny ve výši 22 000 Kč zaplacení smluvního úroku ve výši 11 282 Kč a s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou rovněž zaplacení úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 33 282 Kč od 10. 6. 2025 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla dne 1. 4. 2025 prostředky komunikace na dálku uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, na dobu určitou 12 měsíců, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 2 900 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit minimálními měsíčními splátkami ve výši 5 % výše jistiny společně s úrokem přirostlým za předchozích 30 dnů ve výši 279,83 % ročně, a to vždy nejpozději k 30. dni v měsíci. Úvěr byl sjednán jako spotřebitelský jiný než na bydlení, bezúčelový, nezajištěný. Nedílnou součástí smlouvy byly učiněny obchodní podmínky právní předchůdkyně žalobkyně, které žalobkyně doložila. Smlouva byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku v souladu s čl. 4 obchodních podmínek prostřednictvím SMS kódu (zjištěno ze smlouvy o úvěru a obchodních podmínek). Týmž způsobem byly mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřeny dodatky č. 1 až 8 ke smlouvě o úvěru, na jejichž základě došlo k postupnému navýšení celkové částky jistiny úvěru až na 22 000 Kč. Dle doloženého výpisu z účtu a potvrzení o finančních transakcích byla ve dnech 1. 4 2025 až 3. 4. 2025 ze strany právní předchůdkyně žalobkyně zaslána na bankovní účet č. , č. účtu, celkem částka 22 000 Kč. Dle sdělení , právnická osoba, . je majitelem účtu č. , č. účtu, žalovaný.4. Právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu dopisem ze dne 7. 5. 2025 a dopisem ze dne 9. 6. 2025, odeslaným téhož dne (dopis – výzva k úhradě, dopis – poslední možnost dohody na úhradě, podací lístek). Dle potvrzení o finančních transakcích žalovaný na pohledávku ze smlouvy o úvěru neuhradil ničeho.5. Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 ve znění jejího dodatku č. 1 uzavřeného téhož dne byla pohledávka za žalovaným v souladu s článkem 3.16 rámcové smlouvy postoupena na žalobkyni (rámcová smlouva o postoupení pohledávek včetně dodatku č. 1, seznam postoupených pohledávek). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 16. 10. 2025 (oznámení o postoupení pohledávky). Dopisem z téhož dne byl žalovaný žalobkyní vyzván k úhradě dluhu před podáním žaloby, a to do tří dnů (předžalobní upomínka). Tyto dopisy byly žalobkyní odeslány na adresu žalovaného dne 20. 10. 2025 (potvrzení o podání).6. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tj. 1. 4. 2025 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.8. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“9. Žalobkyně přitom ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného a výslovně uvedla, že v tomto směru nedisponuje žádnými důkazy. Pouze uvedla, že úvěruschopnost žalovaného ověřila prostřednictvím lustrací ve veřejných databázích a z blíže nespecifikovaných dokladů poskytnutých žalovaným.10. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“11. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 22 000 Kč, a to ve lhůtě přiměřené jeho možnostem (viz § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).12. Vzhledem k tomu, že žalovaný na poskytnutý úvěr dle potvrzení o finančních transakcích a tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, ničeho neuhradil, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve výši 22 000 Kč. Pokud jde o lhůtu k plnění, soudu nezbývá než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno, jaké jsou možnosti žalovaného poskytnutou jistinu vrátit a jaká je tedy doba přiměřená těmto možnostem. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel a při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru postupoval podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož se odvíjel jeho (nesprávný) závěr o okamžiku vzniku nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“13. V důsledku toho, že žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a soudu neuvedl, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit, stanovil soud lhůtu jednoho roku, jako lhůtu, která se mu jeví přiměřená s ohledem na výši dlužné částky, přičemž se jedná o dobu, v níž lze řešit možnost získání potřebné částky např. dalším zaměstnáním, přivýdělkem, refinancováním dluhu od příbuzných či jiných subjektů se řádným posouzením aktuální úvěruschopnosti žalovaného, případně zvážit možnosti insolvenčního řízení apod. Případné zamítnutí žaloby pro předčasnost a odkázání žalobkyně na možnost uplatnit u soudu nárok na určení doby přiměřené možnostem žalovaného soud považuje za nehospodárné a zbytečné rozmnožování soudních sporů, když lze očekávat, že ani v takovém řízení by žalovaný nebyl činný. Pokud je smyslem a účelem této úpravy ochrana spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku, bylo nutno poskytnout žalovanému tuto lhůtu pro splnění povinnosti, přičemž se jedná o delší lhůtu, než stanovuje § 160 odst. 1 o. s. ř., v němž je upravena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku. Není však možno podporovat chování dlužníků, kteří si půjčují finanční prostředky, aniž by je následně spláceli, a spoléhají na případné zamítání žalob pro neplatnost smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti a pro předčasnost, když v řízení ovládaném zásadou dispoziční není ze strany soudu možné kvalifikovaným způsobem zjistit jejich aktuální možnosti vracet poskytnuté jistiny, přičemž je pravidlem, že žalovaní spotřebitelé bývají v řízení často nečinní a rezignují na zásadu „jen bdělým náleží práva“.14. Ve zbytku soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, když na smluvní úrok z absolutně neplatné smlouvy žalobkyni nárok nevznikl a co se týče požadovaného úroku z prodlení, žalovaný se dosud do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny nedostal, viz výše.15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 59 % a z 41 % neúspěšná (z 41 % byl úspěšný žalovaný), když výši úroků z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení tohoto rozsudku, a má tak vůči žalovanému právo na zaplacení 18 % náhrady nákladů řízení.16. Náklady řízení žalobkyně sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 100 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném a účinném znění. Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za každý z těchto úkonů činí podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu částku 700 Kč a dále za ně podle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tak náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 4 004 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 721 Kč (18 % z 4 004 Kč). Za doplnění žaloby ze dne 16. 6. 2026 soud žalobkyni náhradu nákladů nepřiznal, neboť tvrzení zde uvedená měla a mohla být učiněna již součástí žaloby. Soud přitom postupoval podle § 14b advokátního tarifu, když tarifní hodnota v tomto řízení nepřevyšuje 50 000 Kč a návrh žalobkyně na zahájení řízení byl podán na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech (viz např. řízení vedená u zdejšího soudu ve věcech 4 C 236/2025, 4 C 237/2025, 4 C 264/2025 a další). Pokud se jedná o lhůtu k plnění, tuto soud stanovil jako třicetidenní, přičemž se jedná o lhůtu desetkrát delší, než stanoví § 160 odst. 1 o. s. ř., a k zaplacení částky 721 Kč se soudu jeví jako adekvátní.