Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 94 646 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému dne 10. 3. 2025 finanční prostředky ve výši 70 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 78,56 % ročně, a to v celkem 48 měsíčních splátkách po 4 812 Kč splatných ke každému 17. dni v měsíci, počínaje měsícem dubnem 2025. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně nesplácel, v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 21. 9. 2025. Žalobkyni v důsledku neplacení splátek řádně a včas vzniklo právo na zaplacení tzv. nové jistiny v celkové výši 82 814,38 Kč, smluvních pokut ve výši 998 Kč (za 4. a 5. splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů), náhradu nákladů ve výši 400 Kč (za 4. a 5. splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů) a právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny úvěru od 23. 9. 2025 do zaplacení, kterou žalobkyně požadovala k datu vyhotovení žaloby v celkové výši 10 434,06 Kč. Dále se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení úroku ve výši 78,56 % ročně z částky 69 266,08 Kč od 23. 9. 2025 do 15. 10. 2025 ve výši 3 324,88 Kč, úroku ve výši 11,50 % ročně z částky 69 266,08 Kč od 16. 10. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 9. 2025 dosáhne částky 277 171 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou se žalobkyně domáhala též zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 84 212 Kč od 23. 9. 2025 do zaplacení.2. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů. Žalobkyně ověřila úvěrovou historii žalovaného v registrech SOLUS a NRKI a prověřila si, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku a neměl u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání. Za pomoci zjištěných údajů a matematických modelů byl proveden tzv. skóring klienta, na základě kterého bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru.3. Podáním ze dne 23. 2. 2026 vzala žalobkyně svůj návrh částečně zpět co do částky 28 648 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 28 648 Kč od 23. 9. 2025 do zaplacení, co do částky 10 434,06 Kč představující kapitalizovanou smluvní pokutu a co do všech smluvních úroků, a to bez dalšího zdůvodnění. Řízení bylo v této části usnesením zdejšího soudu ze dne 12. 3. 2026, č. j. 4 C 27/2026-49, které nabylo právní moci dne 8. 4. 2026, zastaveno. Žalobkyně se tak nadále domáhala zaplacení částky 55 564 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 55 564 Kč od 23. 9. 2025 do zaplacení.4. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Obě strany souhlasily s rozhodnutím věci bez nařízení jednání dle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.; žalobkyně souhlasila výslovně.5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutkový stav. Dle výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu žalobkyni bylo Českou národní bankou uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru.6. Mezi účastníky byl dne 10. 3. 2025 prostředky komunikace na dálku podepsán návrh smlouvy o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit při sjednaném úroku ve výši 78,56 % ročně ve 48 pravidelných měsíčních splátkách po 4 812 Kč, splatných k 17. dni v měsíci. Celkem se žalovaný zavázal žalobkyni zaplatit 230 976 Kč (návrh smlouvy o úvěru, dodatek č. 1 k návrhu smlouvy o úvěru). Návrh smlouvy byl žalovaným podepsán tak, že žalovaný obdržel na e-mail uvedený v žádosti o úvěr návrh smlouvy spolu s dalšími dokumenty, tyto podepsal zasláním podpisového kódu prostřednictvím SMS zprávy (podpis na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru, zaslaná SMS ze dne 10. 3. 2025, přijatá SMS ze dne 10. 3. 2025). Totožnost žalovaného byla ověřena prostřednictvím platby žalobkyně ve výši 1 Kč na bankovní účet uvedený žalovaným v návrhu smlouvy, přičemž jako variabilní symbol této platby byl uveden podpisový kód k návrhu smlouvy (důkaz o odeslání 1,- Kč ze dne 10. 3. 2025). Žalovaný poskytl žalobkyni také fotokopii svého občanského průkazu. K uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, došlo dne 12. 3. 2025, kdy bylo oznámení o schválení úvěru doručeno žalovanému (oznámení o schválení úvěru, dodejka). Žalovanému byl poskytnut splátkový kalendář, předsmluvní formulář s informacemi o úvěrujícím, standardní informace o spotřebitelském úvěru, informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru. Iniciály žalovaného, včetně jeho kontaktních údajů a údajů o uzavřené smlouvě žalobkyně zaznamenala v listině Základní informace o klientovi.7. Z listiny označené jako hodnocení klienta ze dne 10. 3. 2025 bylo zjištěno, že žalovaný při uzavírání smlouvy sdělil, že je svobodný, bydlí ve vlastním, je zaměstnán s pravidelným čistým měsíčním příjmem 20 000 Kč u zaměstnavatele , Anonymizováno, Výdaje žalovaného byly vyčísleny částkou 4 860 Kč měsíčně (životní minimum), výdaje na bydlení (nájemné, inkaso) byly ohodnoceny částkou 4 621 Kč měsíčně. Celkem tak výdaje žalovaného měly činit 9 481 Kč a rezerva 1 000 Kč. Žalobkyní byl dále předložen výpis žalovaného z registru SOLUS bez negativního záznamu a výpis z registru z NRKI, dle něhož si žalovaný žádal o úvěr u celkem tří institucí, jeho zbývající nesplacená částka činila 56 745 Kč a 36 000 Kč, žalovaný neměl žádný dluh po splatnosti. Dle potvrzení o platbě ze dne 18. 11. 2024 byla na bankovní účet žalovaného připsána částka 7 876 Kč označená jako nemocenské.8. Dne 10. 3. 2025 byl úvěr ve výši 70 000 Kč vyplacen na účet č. , č. účtu, (doklad o vyplacení úvěru, výpis z účtu žalobkyně). Žalovaný na úvěr uhradil celkem 14 436 Kč (karta klienta).9. Dopisy ze dne 18. 8. 2025 a 17. 9. 2025 žalobkyně upozornila žalovaného na možnost zesplatnění úvěru v důsledku nesplacených splátek. Dopisem ze dne 21. 9. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužných splátek a smluvní pokuty a oznámila zesplatnění celého úvěru, ke kterému došlo v důsledku nesplácení dlužné částky. Předžalobní výzvou ze dne 7. 1. 2026 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu nejpozději do 15 dnů od data odeslání výzvy. Tato výzva byla dle podacího archu odeslána na žalovaným sdělenou doručovací adresu téhož dne (přípisy a předžalobní výzva, podací arch).10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tj. k 12. 3. 2025 (dále jen jako „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Soud má na základě předložených listinných důkazů za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostním převodem peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč, které se žalovaný zavázal uhradit společně s úrokem ve výši 78,56 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách. Protože žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, žalobkyně jej zesplatnila a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dluhu.15. Žalovaný uzavřel předmětnou smlouvu v pozici chráněné strany – spotřebitele, neboť z ničeho nevyplynulo, že by smlouvu o úvěru uzavíral v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a žalobkyně toto ostatně ani netvrdila. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Daná zákonná povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná.16. Má-li být zachován smysl a účel citované úpravy směřující k ochraně spotřebitele, poskytovatel spotřebitelského úvěru musí zjistit řádně a s odbornou péčí, na základě dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak přinejmenším pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat a dále dosavadní dluhové zatížení žalovaného. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.17. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy nepostupovala v souladu s výše citovanými ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru. Uzavření smlouvy předcházel pre-scoring žalovaného, jak vyplývá z výpisu z registrů SOLUS a NRKI. Soud však nemá za prokázané, že by se žalobkyně zabývala reálnými příjmy a výdaji žalovaného. Naopak vyšla jen z údajů sdělených žalovaným ohledně výše jeho příjmu ze zaměstnání, výše jeho nákladů na bydlení, aniž by bylo zřejmé, že by tyto příjmy a výdaje byly reálně ověřovány (zejména potvrzením o příjmu, pracovní smlouvou, potvrzením o SIPO platbách a podobně). Z předložených listin současně není zřejmé, jakým způsobem žalobkyně zohlednila již existující úvěrové zatížení žalovaného (dle výpisu z registru NRKI). Pokud žalobkyně soudu předložila potvrzení o platbě ve výši 7 876 Kč přijaté žalovaným na bankovní účet dne 18. 11. 2024, dle uvedené poznámky se mělo jednat o dávky nemocenského pojištění za období měsíce října 2024. Toto potvrzení však ohledně úvěruschopnosti žalovaného v měsíci březnu 2025 ničeho relevantního neprokazuje, neboť stěžejním příjmem, jež měla žalobkyně u žalovaného zkoumat, byl jeho (tvrzený) příjem ze zaměstnání, a to za dobu bezprostředně předcházející uzavření smlouvy. Povinnost poskytovatele úvěru náležitě zkoumat úvěruschopnost klienta vychází přímo ze zákona. Jedná se o jeho veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě, tuto nelze jakkoliv přenášet na spotřebitele a žalobkyně se jí nemůže zprostit prostým spoléháním se na správnost údajů sdělených žalovaným, bez požadavku na doložení patřičných dokladů a podkladů. Takový přístup je nedostačující a nemůže požívat právní ochrany. Je totiž obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak nadhodnocují své příjmy a zejména zkreslují své výdaje a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má ze zákona uloženu povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením spotřebitele o pravdivosti jeho tvrzení. Zásada ochrany spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany s sebou zákonitě nese větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele coby poskytovatele spotřebitelského úvěru. Poskytovatel úvěru má pořizovat dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem.18. Co se týče výdajů na bydlení, tyto měla představovat částka 4 621 Kč měsíčně. Podle soudu je na místě od poskytovatele úvěru očekávat, že se před uzavřením smlouvy bude zajímat zejména o výši nákladů na bydlení, které zpravidla představují základní a zároveň často nejvyšší položku pravidelných výdajů každé osoby, kterou obecně nelze ani operativně snížit, a bude požadovat, a to zvláště v případě, kdy je tato tvrzená částka abnormálně nízká, aby zájemce o úvěr alespoň tuto část výdajů doložil. Toto přitom není spojeno s žádnými podstatnými obtížemi. Bylo oprávněním a v zájmu žalobkyně po žalovaném žádat doložení dokladů, které souvisí s náklady na bydlení a souvisejícími službami. Žalobkyně do výdajů žalovaného dále zahrnula částku 4 860 Kč coby životní minimum, které ovšem nemá žádnou vypovídací hodnotu o majetkových poměrech konkrétního žadatele ve vztahu ke konkrétní výši úvěru a nedává žádný přehled o výdajích na oblékání, záliby, dopravu atd. Považovat částku 4 621 Kč měsíčně jako náklad na bydlení, včetně nákladů s bydlením spojených je nereálné, a to i v případě tvrzeného bydlení žalovaného ve vlastním.19. Soud s ohledem na shora uvedené uzavřel, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, aby mohla následně učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni pravidelně splácet po dobu 48 měsíců sjednané měsíční splátky ve výši 4 812 Kč. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu, a to ve lhůtě přiměřené jeho možnostem.20. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 70 000 Kč, přičemž žalovaný na tuto částku dle karty klienta i vyjádření žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, uhradil 14 436 Kč. Žalovaný proto žalobkyni na jistině nadále dluží částku 55 564 Kč. Co do zaplacení této částky tedy soud žalobě vyhověl (výrok I.).21. Pokud jde o lhůtu k plnění, soudu nezbývá než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno, jaké jsou možnosti žalovaného poskytnutou jistinu vrátit a jaká je tedy doba přiměřená těmto možnostem. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel a při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru postupoval podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož se odvíjel jeho (nesprávný) závěr o okamžiku vzniku nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“22. V důsledku toho, že žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a soudu neuvedl, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit, stanovil soud lhůtu jednoho roku, jako lhůtu, která se mu jeví přiměřená s ohledem na výši dlužné částky, přičemž se jedná o dobu, v níž lze řešit možnost získání potřebné částky např. dalším zaměstnáním, přivýdělkem, refinancováním dluhu od příbuzných či jiných subjektů se řádným posouzením aktuální úvěruschopnosti žalovaného, případně zvážit možnosti insolvenčního řízení apod. Případné zamítnutí žaloby pro předčasnost a odkázání žalobkyně na možnost uplatnit u soudu nárok na určení doby přiměřené možnostem žalovaného soud považuje za nehospodárné a zbytečné rozmnožování soudních sporů, když lze očekávat, že ani v takovém řízení by žalovaný nebyl činný. Pokud je smyslem a účelem této úpravy ochrana spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku, bylo nutno poskytnout žalované tuto lhůtu pro splnění povinnosti, přičemž se jedná o delší lhůtu, než stanovuje § 160 o. s. ř., v němž je upravena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku. Není však možno podporovat chování dlužníků, kteří si půjčují finanční prostředky, aniž by je následně spláceli, a spoléhají na případné zamítání žalob pro neplatnost smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti a pro předčasnost, když v řízení ovládaném zásadou dispoziční není ze strany soudu možné kvalifikovaným způsobem zjistit jejich aktuální možnosti vracet poskytnuté jistiny, přičemž je pravidlem, že žalovaní spotřebitelé bývají v řízení často nečinní a rezignují na zásadu „jen bdělým náleží práva“.23. Ve zbývající části, tedy co do úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 55 564 Kč od 23. 9. 2025 do zaplacení, soud žalobu (ve znění po částečném zastavení řízení) zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí, neboť žalovaný se dosud s vrácením poskytnuté jistiny do prodlení nedostal.24. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud dle § 146 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. Zavinění na částečném zastavení řízení je nutno shledat na straně žalobkyně, která vzala žalobu zpět bez toho, aniž by byla ze strany žalovaného uspokojena. Z původně požadované částky 94 646 Kč a příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodnutí soudu (smluvní úroky, úroky z prodlení) byla žalobkyně úspěšná pouze co do částky 55 564 Kč; převážně úspěšný tak byl žalovaný, který by měl právo na poměrnou část nákladů řízení (při kapitalizaci požadovaných smluvních úroků a úroků z prodlení ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí). Z obsahu spisu však nevyplývá, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).