Žalobkyně se domáhala zaplacení 12 170 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) se žalovaným uzavřela dne 20. 1. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši celkem 13 387 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve lhůtě splatnosti. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek právní předchůdkyně žalobkyně , Anonymizováno, , kde si žalovaný zvolil parametry úvěru, následně se zaregistroval a seznámil se s podmínkami smlouvy; po ověření jeho úvěruschopnosti odeslal návrh na uzavření smlouvy kliknutím na tlačítko „podpis“; původní věřitelka mu pak prostřednictvím klientského profilu a emailu sdělila souhlas s uzavřením smlouvy. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr, k tomu žalobkyně uvedla, že původní věřitelka posuzovala úvěruschopnost žalovaného na základě údajů sdělených žalovaným a lustracemi žalovaného ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI) a sám žalovaný prohlásil, že má pravidelný příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit. Úvěruschopnost byla ověřena výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, přičemž žalovanému byla ponechána rezerva ve výši 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku (těchto 10 % se přitom musí rovnat minimálně životnímu minimu). Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru, proto právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnila celý úvěr ke dni 9. 5. 2023. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem 1 217 Kč. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na společnost , právnická osoba, ., a následně touto společností na žalobkyni. Žalobkyně v žalobě po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 12 170 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 170 Kč od 10. 5. 2023 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . (pod označením dřívější obchodní firmy , právnická osoba, .) byla dne 20. 1. 2023 uzavřena smlouva spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení bezúčelový, nezajištěný s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru (revolvingový úvěr) na dobu 24 měsíců s úvěrovým limitem 12 170 Kč, s tím, že finanční částka bude poskytnuta žalovanému na jeho bankovní účet. Žalovaný se pak zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 457,50 % ročně v měsíčních splátkách splatných vždy 7. den v měsíci. Žalovaný byl povinen uhradit dle své volby alespoň minimální platbu nebo dlužnou částku. Minimální platba se rovnala 10 % jistiny plus veškeré úroky a penále přirostlé během doby čerpání úvěru, nejméně však 500 Kč (pokud by 500 Kč přesáhlo celkovou dlužnou částku, byl žalovaný povinen uhradit pouze dlužnou částku). Smlouva byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem. Součástí smlouvy bylo učiněno čestné prohlášení žalovaného, v rámci něhož žalovaný uvedl, že je svobodný, jeho čistý měsíční příjem ze zaměstnání činí 36 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti žalovaného činí 4 000 Kč a měsíční splátky jiných úvěrů činí 11 000 Kč. Žalovaný čestně prohlásil, že veškeré údaje uvedl správně a nezamlčel žádné podstatné údaje. Přílohu A smlouvy tvořily Všeobecné obchodní podmínky pro smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené se společností , právnická osoba, ., přílohu B smlouvy představovaly Standardní informace o spotřebitelském úvěru. Žalovaný poskytl právní předchůdkyni žalobkyně fotokopii svého občanského průkazu, kterou žalobkyně doložila.4. Dle doloženého potvrzení o provedených platbách byla z účtu právní předchůdkyně žalobkyně na účet číslo , č. účtu, dne 20. 1. 2023 zaslána částka 12 170 Kč, dne 7. 2. 2023 pak na tentýž účet částka 1 217 Kč.5. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného číslo , č. účtu, pořízeného prostřednictvím společnosti Kontomatik za období od 24. 7. 2022 do 19. 1. 2023 vyplývá průměrný příjem žalovaného zasílaný společností , právnická osoba, v průměrné výši asi 33 000 Kč měsíčně. Z výpisu bylo současně zjištěno, že žalovaný vynakládal své peněžní prostředky v podstatné výši na sázky (viz platby ve prospěch sázkových kanceláří Tipsport, Fortuna, Chance, Betano, Sazka a další), a to v řádech desetitisíců korun českých měsíčně, eventuálně i desetitisíců korun českých denně (viz například celkem 32 000 Kč zaslaných žalovaným prostřednictvím PayU.CZ betting dne 4. 8. 2022). Žalovaný od sázkových společností také platby v nezanedbatelných výších přijímal. Z výpisu bylo současně zjištěno, že žalovaný v uvedeném období měl aktivní úvěrové závazky u nejméně sedmi nebankovních institucí, jak vyplývá ze sedmi plateb v celkové výši 118 000 Kč od společnosti , právnická osoba, . v likvidaci (dříve , právnická osoba, .), dále ze dvou plateb v celkové výši 19 600 Kč od společnosti , právnická osoba, , dále z pěti plateb v celkové výši 4 780,50 Kč od společnosti , právnická osoba, označených jako „, Anonymizováno, půjčka“, dále ze dvou plateb v celkové výši 9 000 Kč od společnosti , právnická osoba, ., dále ze dvou plateb v celkové výši 25 000 Kč od společnosti , právnická osoba, , dále z platby obdržené prostřednictvím , právnická osoba, ve výši 35 000 Kč a platby ve výši 7 000 Kč od společnosti , právnická osoba, Žalovaný současně společnosti , právnická osoba, měsíčně splácel částku ve výši zhruba 2 700 Kč. Žalovaný na tento bankovní účet dále přijímal platby od fyzických osob, a to v nepravidelných výších, dále z tohoto bankovního účtu peněžní prostředky v podstatných výších vybíral (například 80 000 Kč jednorázově v srpnu 2022). Z výpisu je dále zřejmé, že žalovaný každý měsíc převáděl peněžní prostředky ve výši okolo 37 000 Kč na jeden konkrétní, blíže nespecifikovaný bankovní účet. Dostupné prostředky na tomto bankovním účtu činily ke dni 19. 1. 2023 částku 37 Kč.6. Emailovou zprávou ze dne 9. 5. 2023 bylo žalovanému oznámeno, že úvěr byl zesplatněn a žalovaný byl vyzván k naléhavému zaplacení dlužné částky.7. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena za úplatu společnosti , právnická osoba, . a na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 12. 2023 byla poté tato pohledávka postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 11. 1. 2024 (smlouvy o postoupení pohledávek, ujednání o úplatě za postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky). Dopisem rovněž ze dne 11. 1. 2024, odeslaným žalovanému téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů (výzva k úhradě před podáním žaloby, podací lístek).8. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tj. ke dni 20. 1. 2023 (dále jen jako „zákon o spotřebitelském úvěru“) neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.10. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“11. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“15. Žalobkyně stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů sdělených žalovaným, když sám žalovaný prohlásil, že má pravidelný příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit. K tomu soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustrace ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI), k čemuž však žalobkyně nedoložila žádné výstupy. Žalobkyně soudu doložila výpis z bankovního účtu žalovaného pořízený prostřednictvím společnosti Kontomatik, z něhož vyplynuly pravidelné příjmy žalovaného ve výši asi 33 000 Kč měsíčně, tedy ve výši mírně nižší než bylo žalovaným tvrzeno při uzavření úvěrové smlouvy. Pokud se jedná o posouzení výdajové stránky žalovaného, předložený výpis z účtu svědčí o velmi vysokých výdajích žalovaného na sázky, což právní předchůdkyně žalobkyně žádným způsobem při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nereflektovala. Přestože žalovaný od sázkových společností také platby v nezanedbatelných výších přijímal, k těmto „příjmům“ nelze při posuzování jeho úvěruschopnosti přihlížet, neboť postrádají nutný prvek stability a jako takové slouží pouze jako motivace k dalšímu sázení. Z výpisu z bankovního účtu současně vyplynulo, že žalovaný je poměrně značně úvěrově zatížen, kdy úvěry mu byly poskytovány výhradně nebankovními společnostmi. Z předloženého výpisu z účtu tak právní předchůdkyně žalobkyně nemohla mít pravidelné výdaje žalovaného za ověřené a doložené, když jejich reálná výše podstatným způsobem převyšovala výši tvrzenou žalovaným při uzavření smlouvy (4 000 Kč). Předchůdkyně žalobkyně především neprověřovala, jaká je forma bydlení žalovaného (ve vlastním, v nájmu apod.), a neověřovala žádným způsobem ani jeho výdaje na bydlení. Přitom právě výdaje na bydlení tvoří podstatnou část výdajů každé osoby, které zpravidla není možno v případě potřeby rychle a výrazně omezit, proto by ze strany poskytovatele úvěru měly být ověřeny velmi pečlivě. Pokud tedy jde o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany její právní předchůdkyně řádně prověřovány. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.16. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“17. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.18. Vzhledem k tomu, že žalovanému byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši celkem 13 387 Kč, na které žalovaný dle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, uhradil 1 217 Kč, zavázal jej soud k vrácení zbývající části poskytnuté jistiny ve výši 12 170 Kč (výrok I.).19. Pokud jde o lhůtu k plnění, soudu nezbývá než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno, jaké jsou možnosti žalovaného poskytnutou jistinu vrátit a jaká je tedy doba přiměřená těmto možnostem. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel a při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru postupoval podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož se odvíjel jeho (nesprávný) závěr o okamžiku vzniku nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“20. V důsledku toho, že žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a soudu neuvedl, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit, stanovil soud lhůtu šesti měsíců, jako lhůtu, která se mu jeví přiměřená s ohledem na výši dlužné částky, přičemž se jedná o dobu, v níž lze řešit možnost získání potřebné částky např. dalším zaměstnáním, přivýdělkem, refinancováním dluhu od příbuzných či jiných subjektů se řádným posouzením aktuální úvěruschopnosti žalovaného, případně zvážit možnosti insolvenčního řízení apod. Případné zamítnutí žaloby pro předčasnost a odkázání žalobkyně na možnost uplatnit u soudu nárok na určení doby přiměřené možnostem žalovaného soud považuje za nehospodárné a zbytečné rozmnožování soudních sporů, když lze očekávat, že ani v takovém řízení by žalovaný nebyl činný. Pokud je smyslem a účelem této úpravy ochrana spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku, bylo nutno poskytnout žalovanému tuto lhůtu pro splnění povinnosti, přičemž se jedná o delší lhůtu, než stanovuje § 160 odst. 1 o. s. ř., v němž je upravena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku. Není však možno podporovat chování dlužníků, kteří si půjčují finanční prostředky, aniž by je následně spláceli, a spoléhají na případné zamítání žalob pro neplatnost smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti a pro předčasnost, když v řízení ovládaném zásadou dispoziční není ze strany soudu možné kvalifikovaným způsobem zjistit jejich aktuální možnosti vracet poskytnuté jistiny, přičemž je pravidlem, že žalovaní spotřebitelé bývají v řízení často nečinní a rezignují na zásadu „jen bdělým náleží práva“.21. Ve zbytku soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, když na úrok z prodlení žalobkyni dosud nárok nevznikl, neboť žalovaný se dosud do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny nedostal, viz výše.22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 68 % a z 32 % neúspěšná (z 32 % byl úspěšný žalovaný), když výši úroků z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení tohoto rozsudku, a má tak vůči žalovanému právo na zaplacení 36 % náhrady nákladů řízení.23. Náklady řízení žalobkyně sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném ke dni učinění každého z úkonů právní služby. Sazba mimosmluvní odměny za úkony – převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění činí podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, částku 300 Kč, a sazba mimosmluvní odměny za úkon – návrh ve věci samé činí podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, částku 400 Kč. Za každý z těchto tří úkonů právní služby dále podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč. Celkem tak náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 573 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 926 Kč (36 % z 2 573 Kč). Za doplnění žaloby ze dne 26. 1. 2026 a ze dne 19. 6. 2026 soud žalobkyni náhradu nákladů nepřiznal, neboť tvrzení zde uvedená měla a mohla být učiněna již součástí žaloby. Soud přitom postupoval podle § 14b advokátního tarifu, když tarifní hodnota v tomto řízení nepřevyšuje 50 000 Kč a návrh žalobkyně na zahájení řízení byl podán na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech (viz např. řízení vedená u zdejšího soudu ve věcech 4 C 236/2025, 4 C 237/2025, 4 C 264/2025 a další). Pokud se jedná o lhůtu k plnění, tuto soud stanovil jako třicetidenní, přičemž se jedná o lhůtu desetkrát delší, než stanoví § 160 odst. 1 o. s. ř., a k zaplacení částky 926 Kč se soudu jeví jako adekvátní.