206 C 7/2025-69 — Okresní soud v Jičíně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 50 081 Kč (složené z jistiny ve výši 40 892,70 Kč a dlužného úroku za poskytnutí úvěru ke dni zesplatnění úvěru ve výši 6 192,51 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 996 Kč a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 1 000 Kč) spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 25. 6. 2024 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 20 578,33 Kč a úroku ve výši 62,09 % ročně z částky 40 892,70 Kč od 25. 6. 2024 do 16. 7. 2024 ve výši 1 493,36 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 40 892,70 Kč od 17. 7. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 6. 2024 dosáhne částky 166 809 Kč, a to z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 11. 5. 2022, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 51 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit s úrokem ve výši 62,09 % ročně ve 48 měsíčních splátkách ve výši 2 896 Kč splatných vždy do každého 17. dne každého kalendářního měsíce počínaje červnem 2022. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku. Na úvěr bylo ze strany žalovaného celkem zaplaceno 63 744 Kč. K zesplatnění úvěru došlo k 23. 6. 2024.2. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Potvrdil, že si půjčil 50 000 Kč, ale uhradil na splátkách více, než činí jistina. Úroky a poplatky považuje za nepřiměřeně vysoké, považuje je za lichvářské a rozporné s dobrými mravy. Jednání ve věci se žalovaný bez omluvy nezúčastnil.3. Žalobkyně v reakci na obranu žalovaného vzala žalobu částečně zpět v rozsahu uvedeném ve výroku II. Nově tak mj. požadovala zbývající úroky v sazbě 20 % ročně. Má za to, že i případná nepřiměřená výše smluvního úroku by nezakládala neplatnost celé smlouvy o úvěru.4. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:Ze smlouvy o úvěru číslo , hodnota, a jejího dodatku č. , hodnota, ze dne 11. 5. 2022, oznámení o schválení úvěru ze dne 12. 5. 2022 s dodejkou, splátkového kalendáře, dokladu o odeslání verifikační platby, dokladu o přijetí verifikačních SMS, fotokopie občanského průkazu žalovaného a technického řešení systémového řešení podpisu soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 51 000 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 62,09 % ročně, RPSN činilo 83,19 %. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 48 měsíčních splátkách po 2 896 Kč. Bod 6.1 smlouvy obsahoval ujednání o smluvní pokutě za každou splátku, u níž se dlužník ocitne v prodlení o délce 30 dnů, bod 6.2 smlouvy právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením o délce 15 dnů, bod 6.3 smlouvy možnost zesplatnění úvěru a bod 6.5 smlouvy ujednání o smluvní pokutě za každý den prodlení po zesplatnění úvěru.5. Z hodnocení klienta ze dne 11. 5. 2022, karty klienta, výpisu záznamu z registru SOLUS, výpisu z běžného účtu žalovaného za období od 18. 8. do 16. 9. 2021, ověření v registru NRKI, vyúčtování mzdy žalovaného za duben 2022, přehled vyplacených mezd od února do května 2022 soud zjistil, že žalobkyně měla k dispozice dostatek informací o příjmech žalovaného a výpis z jeho běžného účtu za 1 měsíc. V registru SOLUS neměl žalovaný žádný záznam, jeho CBS skóre činilo 338 bodů.6. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalobkyně zaslala žalovanému částku 51 000 Kč dne 11. 5. 2022.7. Z výzev z 19. 3. 2024, 17. 4. 2024, 20. 5. 2024 a 17. 6. 2024 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného několikrát vyzývala k úhradě dlužných splátek a upozorňovala na možnost zesplatnění celého úvěru.8. Z oznámení z 23. 6. 2024 soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému, že došlo k zesplatnění úvěru a vyzvala do k okamžité úhradě.9. Z předžalobní výzvy ze 7. 11. 2024 a poštovního podacího archu soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě ještě před podáním žaloby.10. Rozsudkem zdejšího soudu z 12. 9. 2025, č. j. 109 C 3/2025-88, který nabyl právní moci 1. 10. 2025, soud ve vztahu mezi totožnými účastníky zamítl žalobu o zaplacení částky 43 505,57 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o úvěru číslo , hodnota, ze dne 29. 9. 2022, neboť uzavřel, že žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy s žalovaným nepostupovala s odbornou péčí a nesplnila svou povinnost posoudit schopnost žalovaného úvěr řádně splácet. Žalovaný totiž dne 18. 3. 2022 uzavřel s , právnická osoba, . smlouvu o úvěru ve výši 3 040 000 Kč, který měl žalovaný splácet po 13 718,93 Kč měsíčně a soud je přesvědčen, že o takto významném závazku měla žalobkyně vědět z veřejně dostupného Bankovního registru klientských informací. Nárok žalobkyně proto pro neplatnost smlouvy o úvěru posoudil jako pohledávku z bezdůvodného obohacení, a protože žalovaný uhradil více, než činila poskytnutí jistina, tak žalobu zamítl.11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.13. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.14. Podle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.15. Podle čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek.16. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.17. Podle § 2993 věta první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.18. Shora uvedená skutková zjištění soud na základě citovaných ustanovení posoudil takto: Žaloba není důvodná.19. Soud se předně zabýval námitkou žalovaného (jako spotřebitele), že sjednané smluvní úroky jsou rozporné s dobrými mravy. Podle soudní praxe je nepřiměřenou taková výše úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejího sjednání obvyklou (s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček), obvykle se tato hranice pohybuje kolem trojnásobku obvyklé úrokové míry (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kde úrok přesahující 60 % ročně byl shledán jako rozporný s dobrými mravy). V daném případě žalobkyně poskytla žalovanému 51 000 Kč, avšak požadovala splatit částku 139 008 Kč (bez smluvních sankcí). Úroková sazba činila 62,09 % ročně, ačkoliv podle údajů ČNB činila v květnu 2022 průměrná úroková sazba úvěrů na spotřebu 8,64 % ročně. Sama žalobkyně pak v průběhu řízení svůj požadavek upravila na 20 % ročně. Soud v daném případě hodnotí sazbu 62,09 % ročně jako zjevně se příčící dobrým mravům, a tedy absolutně neplatnou.20. Dále se soud zabýval tím, zda tato neplatnost působí i neplatnost celé smlouvy o úvěru a dospěl k závěru, že celá smlouva o úvěru je absolutně neplatné právní jednání podle § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. Vyšel přitom z rozsudku SDEU ze 14. 6. 2012, C-618/10, , právnická osoba, proti , jméno FO, , kde SDEU uzavřel, že „článek 6 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu [...], jež vnitrostátnímu soudu umožňuje, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule“. Podle SDEU by totiž přístup, který by umožňoval soudům změnit obsah zneužívajícího ustanovení, neměl dostatečně preventivní účinek ve smyslu čl. 7 směrnice 93/13, neboť by neodrazoval poskytovatele úvěru od toho, aby taková zneužívající ustanovení sjednávali. Ke