5 C 160/2022-59 — Okresní soud v Jindřichově Hradci

1. Žalobou, resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, ze dne 16. 6. 2022, domáhá se žalobkyně zaplacení částky ve výši 20 000 Kč z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 31. 5. 2021 mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k jednání soudu se nedostavil. 2. Existence společnosti [právnická osoba], [IČO], byla zjištěna z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v [obec], oddíl B, vložka [číslo]. 3. Existence společnosti [právnická osoba], [IČO] a její oprávnění poskytovat úvěr, byly zjištěny z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka [číslo] (dále jen:„ spolčenost [anonymizováno]“) a z výpisu seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu. 4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 31. 5. 2021, dodatku z téhož dne a dodatku ze dne 1. 6. 2021, bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský neúčelový jednorázově splatný úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit a zaplatit sjednané úroky (do 30 dnů ode dne poskytnutí úvěru). 5. Ze sdělení společnosti [právnická osoba] se podává, že majitelem účtu číslo [bankovní účet] je žalovaný. Dle výpisu z tohoto účtu za období od 1. 5. 2021 do 30. 6. 2021 činil počáteční zůstatek 2 522,40 Kč a konečný zůstatek 850,92 Kč. Na účet není poukazován žádný pravidelný příjem, pouze různé platby od fyzických osob v řádech stovek až tisíců, na účtu lze vysledovat velké množství odchozích plateb s označením [anonymizováno], [právnická osoba]. Dne 8. 5. 2021 byla z účtu odečtena částka ve výši 1 Kč označená jako [příjmení] odložení. Dne 31. 5. 2021 byla na předmětný účet připsáno částka ve výši 4 800 Kč označená jako půjčka od [právnická osoba], dne 1. 6. 2021 částka ve výši 8 000 Kč a částka ve výši 7 200 označená jako dodatečná půjčka od [právnická osoba] Tyto částky korespondují s částkami odepsanými z účtu žalobkyně (výpis z účtu žalobkyně – číslo účtu [bankovní účet]). 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek je zřejmé, že tato byla uzavřena dne 29. 3. 2021 mezi žalobkyní, jako postupníkem a [právnická osoba], jako postupitelem; strany si domluvily postupování pohledávek postupitele za úvěrovanými, včetně veškerých souvisejících práv na základě dílčích smluv – formou datové pásky zaslané emailem; dle části datové pásky byla postoupena, mimo jiné, i pohledávka za žalovaný ve výši 28 449 Kč. 7. Dne 14. 1. 2022 bylo vyhotoveno oznámení o postoupení pohledávky a zároveň předžalobní výzva – z které plyne, že žalovaný byl vyzván k uhrazení částky v celkové výši 34 643 Kč; téhož dne byly listiny odeslány žalovanému (podací lístek). 8. Dokazování, jak popsáno shora, vyhodnotil soud jako dostačující k tomu, aby bylo možno věc po skutkové stránce uzavřít a následně posoudit z hledisek právních. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti postupem dle ustanovení § 132 o. s. ř. Bylo vyhověno všem důkazním návrhům. 9. O skutkovém stavu věci učinil soud tento závěr: Dne 31. 5. 2021, resp. 1. 6. 2021 projevili žalovaný a [právnická osoba] vůli uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla tato společnost žalovanému částku v celkové výši 20 000 Kč, a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr do 30 dnů ode dne poskytnutí úvěru splatit a zaplatit sjednané úroky. Žalovaný žalované ničeho nevrátil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka [právnická osoba] za žalovaným z výše uvedené smlouvy postoupena na žalobkyni. Žalobkyně neprokazuje, že její právní předchůdkyně dostála své předsmluvní povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného. V době uzavření smlouvy neměl žalovaný žádný pravidelný příjem, měl závazek z půjčky [příjmení], poukazoval finanční prostředky sázkovým společnostem. Žalovaný byl žalobkyní vyzván k uhrazení dluhu. 10. Pokud jde o právní posouzení, soud vychází z ustanovení § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen:„ občanský zákoník“) a věc posuzuje podle tohoto zákona a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen:„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Žalovaný je spotřebitelem (ustanovení § 419 občanského zákoníku); jedná se o smlouvu spotřebitelskou. 11. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Z ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru plyne, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Dle právní úpravy platné v době uzavření smlouvy se jednalo o neplatnost relativní (ustanovení § 586 občanského zákoníku), kterou může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy (ustanovení § 87 odst. 1 spotřebitelského úvěru). Tato právní úprava však byla v rozporu s unijním právem, když články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 (dále jen:„ směrnice 2008/48“) musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době – srovnej: rozsudek Soudního dvora ve věci C [číslo]. Cílem směrnice 2008/48 je provést v úpravě spotřebitelských úvěrů úplnou a kogentní harmonizaci v celé řadě klíčových oblastí, která je považována za nezbytnou pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů v Evropské unii a pro usnadnění vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů. Z článku 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 28 jejího odůvodnění vyplývá, že před uzavřením úvěrové smlouvy je věřitel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Tato povinnost má za cíl, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Tato povinnost směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. Podle ustálené judikatury Soudního dvora jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. V souladu se zásadou nadřazenosti nesmějí členské státy uplatňovat vnitrostátní pravidlo, které je v rozporu s evropským právem. Soudní dvůr zakotvil zásadu nadřazenosti v případu Costa v . Enel ze dne 15. července 1964, kde prohlásil, že zákony vydané evropskými institucemi je zapotřebí začlenit do právních řádů členských států, které se jimi musejí řídit. Evropské právo má proto přednost před vnitrostátními právními předpisy, jestliže je vnitrostátní právní předpis v rozporu s evropským předpisem, musejí orgány členského státu uplatnit ustanovení evropské. Zásada nadřazenosti se vztahuje i na soudnictví. Judikatura členského státu by rovněž měla respektovat judikaturu EU. Z platného ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru plyne, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odstavec 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odstavec 3). Ustanovení § 87 zákona o s