11 C 172/2021-59 — Okresní soud v Jihlavě

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 28 250 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba] (dále též„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne [datum] smlouvu o úvěru. Dle žalobkyně její předchůdkyně před uzavřením smlouvy posoudila rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry žalovaného a zjištěné informace zaznamenala do žádosti o úvěr oproti předloženým dokumentům. Na základě takto zjištěných informací nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet. 2. Na základě smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které si převzal v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal v rámci 13 pravidelných splátek vrátit vedle jistiny úvěru i úplatu za jeho poskytnutí ve výši 10 950 Kč sestávající z úroku ve výši 28 % z jistiny a poplatku za poskytnutí úvěru. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a dostal se do prodlení. Předchůdkyně žalobkyně ke dni [datum] zesplatnila celý dluh ve výši 19 500 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 15 000 Kč, úroku ve výši 4 824 Kč, administrativního poplatku ve výši 1 437 Kč a inkasního poplatku ve výši 1 239 Kč. S účinností ke dni [datum] byla část závodu předchůdkyně žalobkyně a současně i pohledávka za žalovaným postoupena na společnost [právnická osoba] a poté na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován. Po postoupení pohledávky žalovaný dne [datum] na svůj dluh uhradil částku 500 Kč. Žalobkyně se tedy žalobou domáhá úhrady částky 28 250 Kč představující neuhrazenou jistinu ve výši 15 000 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 1 824 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 1 437 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 239 Kč a smluvní pokutu ve výši 8 750 Kč, a to včetně příslušenství. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci neměli ve smyslu § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), námitek proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání, proto soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě listinných důkazů obsažených ve spise. 4. Na základě provedeného dokazování s přihlédnutím k tomu, co uvedli účastníci, soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] 2018 [číslo] Smlouva byla oběma stranami podepsána jako potvrzení toho, že žalovanému byly v hotovosti poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Ze smlouvy soud dále zjistil, že žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit společně s poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 600 Kč, poplatkem za správu úvěru ve výši 3 300 Kč, poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 2 850 Kč a úrokem ve výši 28 % z poskytnuté jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut. Žalovaný se tak zavázal vrátit celkem 25 950 Kč v rámci 13 měsíčních splátek po 1 950 Kč splatných každý 18. den v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byla smlouva uzavřena. Nedílnou součástí smlouvy byl souhlas se zpracováním osobních údajů a předpis splátek, jejichž seznámení s nimi žalovaný stvrdil svým podpisem. Z transakční historie má soud za prokázané, že žalovaný nehradil splátky řádně, resp. uhradil jen 4 splátky (poslední dne [datum]) a uhradil pouze 6 450 Kč. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], předžalobní upomínky ze dne [datum] a podacího lístku soud zjistil, že žalovaný byl opakovaně vyzýván k úhradě dlužné částky a byl informován o postoupení pohledávky na žalobkyni. Z předžalobní upomínky žalobkyně bylo dále zjištěno, že žalovaný po postoupení pohledávky uhradil 500 Kč, přičemž žalobkyni stále dluží částku 19 500 Kč představující neuhrazenou jistinu ve výši 15 000 Kč a zbývající část tvoří úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru a sjednané poplatky. Žalovaný byl předžalobní výzvou vyzván také k úhradě smluvní pokuty ve výši 8 750 Kč, na níž vzniklo právo již předchůdkyni žalobkyně v souladu s čl. V. 4 smlouvy, dle kterého byla smluvní pokuta ujednána ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž byl žalovaný v prodlení. Žalovaný svůj dluh neuhradil ani v dodatečně poskytnutých lhůtách. 5. Ohledně postoupení pohledávky za žalovaným má soud za prokázané, že byla na žalobkyni postoupena skrze přechodného věřitele. Z notářského zápisu NZ [číslo] 2018, N 842/2018 sepsaného JUDr. [jméno] [příjmení], notářkou se sídlem v [obec], dne [datum] a seznamu převáděných pohledávek soud zjistil, že byla sjednána koupě části závodu předchůdkyně žalobkyně a její převod na společnost [právnická osoba] Tato společnost následně převedla všechny pohledávky (včetně pohledávky za žalovaným) na žalobkyni, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi těmito subjekty dne [datum], její přílohy - seznamu postupovaných pohledávek a Dodatku [číslo]. Z potvrzení o zaplacení kupní ceny pak soud zjistil, že k postoupení pohledávky za žalovaným došlo s účinností ke dni [datum]. 6. Ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně vycházela z žalovaným vyplněné žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne [datum]. Ze žádosti soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl následující informace. V době žádosti o úvěr byl svobodný, ale žil v nájmu s další osobou výdělečně činnou. Dále uvedl, že byl zaměstnán v pracovním poměru na dobu určitou a jeho čistý měsíční příjem činil 7 560 Kč (zohledňováno za dobu 3 měsíců před žádostí o úvěr). Zaměstnání žalovaného předchůdkyně žalobkyně ověřila oproti pracovní smlouvě, výpisu z účtu a čestnému prohlášení. Pracovní smlouva byla současně předložena soudu (společně s dohodou o případných srážkách ze mzdy žalovaného). Ze smlouvy a pokynu k dočasnému přidělení zaměstnance bylo zjištěno, že pracovní poměr žalovaného byl sjednán na dobu od [datum] do [datum]. Z předloženého výpisu z účtu za březen a duben 2018 pak soud zjistil, že za vykonanou práci byla žalovanému vyplacena mzda 6 553 Kč. V dubnu 2018 se navíc žalovaný dostal do záporného finančního zůstatku. Pokud jde o výdaje žalovaného, v žádosti bylo uvedeno, že za poslední 3 měsíce vynaložil na nájem včetně energií celkem 5 500 Kč měsíčně, na stravování 3 000 Kč a výdaje na telefon 300 Kč měsíčně. Předchůdkyně žalobkyně pak vycházela z průměrných měsíčních výdajů domácnosti žalovaného ve výši 8 800 Kč, ale pro účely poskytnutí úvěru pouze z průměrných měsíčních výdajů žalovaného v poloviční výši 4 400 Kč. Předchůdkyně žalobkyně výdaje žalovaného ověřila oproti nájemní smlouvě, kterou žalobkyně předložila soudu. Z nájemní smlouvy soud zjistil, že nájemcem specifikované bytové jednotky byla [jméno] [příjmení], ale jako jeden z oprávněných spolubydlících byl evidován žalovaný. Za nájem bytu bylo sjednáno nájemné a související služby v celkové výši 5 500 Kč. Žalobkyně soudu předložila také potvrzení o přijetí platby nájmu, kdy za únor 2018 bylo zaplaceno 6 300 Kč a za březen 2018 pak 5 700 Kč. Dle údajů uvedených v žádosti byla předchůdkyní žalobkyně zpracována finanční analýza a credit scoring, na jejichž základě bylo porovnáním příjmů a výdajů žalovaného zjištěno, že lze žalovanému poskytnout úvěr s nejvyšší možnou měsíční splátkou ve výši 2 160 Kč. 7. Výše zjištěné skutečnosti svědčí o tom, že předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného jen formálně. Ačkoliv nelze zpochybnit, že předchůdkyně žalobkyně brala v úvahu veškeré relevantní skutečnosti způsobilé ovlivnit schopnost žalovaného splácet úvěr a tyto ověřovala oproti příslušným dokumentům, dopustila se účelového vyhodnocení těchto informací. Pochybení soud spatřuje zejména v otázce výdajů žalovaného, neboť předchůdkyně žalobkyně nepřípustně kombinovala výdaje žalovaného a výdaje celé jeho domácnosti. Pokud jde o náklady spojené s bydlením, z nájemní smlouvy má soud za prokázané, že částka 5 500 Kč odpovídala nájmu celého bytu. Pokud tedy žalovaný byl jen spolubydlícím, lze počítat jen s polovinou těchto nákladů, tedy s částkou 2 750 Kč. Za povšimnutí stojí také doklady o úhradě nájemného v době před žádostí o úvěr, z nichž vyplývá vyšší nájemné, než které bylo zohledňováno. Ostatní posuzované výdaje na stravování a na telefon odpovídají výdajům jedince, nelze je tedy dělit jen proto, že žalovaný žil s druhou osobou. Celkové výdaje žalovaného by pak činily 6 050 Kč, což při jeho příjmu ve výši 7 560 Kč evidentně nestačilo ani na pokrytí měsíční splátky úvěru, natož na vynaložení potenciálních neočekávaných výdajů. Pokud jde o příjem žalovaného, i zde má soud pochybnosti o správnosti postupu předchůdkyně žalobkyně. Z předložených výpisů z účtu jasně vyplývá, že příjem žalovaného před poskytnutím úvěru byl 6 553 Kč, nikoli 7 560 Kč. Navíc z výpisů je zřetelné, že žalovaný neuměl hospodařit s peněžními prostředky. Ze všech uvedených důvodů tedy předchůdkyni žalobkyně, která měla vystupovat jako obezřetný poskytovatel úvěru, mělo být zřejmé, že žalovaný bude mít přin