11 C 220/2021-23 — Okresní soud v Jihlavě

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky 6 335 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalovanou a společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) v elektronické podobě, na základě které byly žalované dne [datum] poskytnuty peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč Tyto prostředky se žalovaná zavázala vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 335 Kč do [datum], ale neučinila tak. 2. Žalobkyně byla vyzvána k doplnění, z jakých materiálů její předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalované, jakými úvahami se řídila a k jakému závěru dospěla. Výzva byla učiněna s ohledem na nedostatek skutkových tvrzení, neboť žalobkyně tvrdila pouze to, že její předchůdkyně lustrovala osobu žalované v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a veřejných databází CRKI a BRKI a na základě zjištěných skutečností nebyl důvod pochybovat o platební schopnosti žalované. Žalobkyně na výzvu soudu nereagovala. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k nařízenému jednání se nedostavila. Žalobkyně řádně omluvila svoji přítomnost při jednání a uvedla, že lze rozhodnout v její nepřítomnosti na základě dosud tvrzených skutečností a předložených důkazů. Soud tedy postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a věc projednal a rozhodnul bez přítomnosti účastníků, přičemž při rozhodování vycházel z listinných důkazů obsažených ve spise. 4. Na základě provedeného dokazování s přihlédnutím k tomu, co uvedli účastníci, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Předchůdkyně žalobkyně poskytla na účet žalované dne [datum] peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Tento závazek pro předchůdkyni žalobkyně vyplynul z předchozího vzájemného jednání s žalovanou v elektronické podobě, jímž zamýšlely uzavřít smlouvu o úvěru. Žalovaná byla oproti tomu povinna poskytnuté prostředky vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 335 Kč nejpozději do [datum]. Žalovaná však ve lhůtě splatnosti nic neuhradila. Předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovanou v celkové výši 6 335 Kč postoupila na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] O postoupení pohledávky byla žalovaná písemně informována se současnou výzvou k úhradě dluhu. Svůj dluh ale neuhradila, a to ani k předžalobní upomínce žalobkyně. K otázce ověřování úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy soud zjistil pouze to, že předchůdkyně žalobkyně ověřovala jen veřejně dostupné databáze, v nichž lze vyhledat dosavadní platební morálku posuzovaného a jeho existující dluhy po splatnosti. Žalobkyně však netvrdila, k jakým konkrétním zjištěním ve vztahu k žalované dospěla, ani nepředložila dokumenty či výpisy z databází, které by její tvrzení podpořily. 5. Na základě stručného právního posouzení věci soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou nebyla platně a účinně uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), resp. smlouva o spotřebitelském úvěru v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti, byla povinna řídit se ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a před uzavřením smlouvy s odbornou péčí (§ 75 zákona o spotřebitelském úvěru) posoudit schopnost žalované jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od žalované, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů tak, aby nebyly dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet (k uvedeným závěrům viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně k prokázání splnění této povinnosti netvrdila všechny podstatné skutečnosti, ani nenavrhla provedení rozhodných důkazů. Z výzvy soudu muselo být žalobkyni zřejmé, že soud nemá za splněnou povinnost tvrzení a povinnost důkazní, aby měl k dispozici dostatek relevantních skutečností k rozhodnutí věci. Soud nemohl žalobkyni ani dodatečně poučit ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť žalobkyně se k jednání soudu nedostavila. Pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene žalobkyně tedy soud musí povinnost předchůdkyně žalobkyně ověřit úvěruschopnost žalované považovat za nesplněnou a předmětnou smlouvu o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za neplatnou (a to v souladu s § 588 o. z. za absolutně neplatnou). 6. V řízení nicméně bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně skutečně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Z důvodu výše vyslovené absolutní neplatnosti smlouvy ex-tunc a neexistenci jiného platného smluvního ujednání mezi stranami nelze uzavřít, že by mezi nimi byly platně ujednány jakékoli platby. V úvahu přichází pouze vyhovění žaloby v rozsahu, ve kterém je žalovaná povinna v souladu s § 2991 o. z. vrátit, oč se obohatila. Bezdůvodné obohacení by tak odpovídalo té části fakticky čerpaných peněžních prostředků, na které žalovaná dosud ničeho neuhradila. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná skutečně žádné poskytnuté peněžní prostředky nevrátila. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku přiznal žalobkyni, na kterou byla pohledávka za žalovanou v souladu s § 1879 o. z. řádně postoupena, částku 5 000 Kč společně s úrokem z prodlení, na nějž žalobkyni vzniklo právo v souladu s § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. V souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. bylo poté žalované uloženo, aby žalovanou částku zaplatila do 3 dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu plnění soud neshledal důvody. 7. Zbývající část žaloby, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 335 Kč, soud výrokem II. tohoto rozsudku s ohledem na výše uvedené zamítnul, a to včetně příslušenství. 8. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť každý z účastníků měl ve věci částečný úspěch. Soud pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zohlednil částečný úspěch žalované představovaný částkou 1 335 Kč, který ve vztahu k úspěchu žalobkyně představovanému částkou 5 000 Kč, znamená úspěch 21 % z celkového předmětu řízení, čemuž odpovídá úspěch žalobkyně 79 %. Žalobkyně tak má ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. vůči žalované, po započtení procesního úspěchu žalované, právo na náhradu 58 % jí vzniklých nákladů řízení. 9. V případě plného úspěchu žalobkyně ve věci by jí náležela náhrada nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., jenž by představovalo právo na náhradu nákladů vynaložených na odměnu právního zástupce za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání předžalobní výzvy a žaloby) ve výši 3x 200 Kč podle § 8 odst. 1, § 14b bod 1 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“). Dále by žalobkyni náležel třikrát režijní paušál po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) AT, z uvedených částek náhrada za DPH o sazbě 21% ve výši 189 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč Celkem by tak náklady řízení na straně žalobkyně činily 1 489 Kč. 10. S ohledem na výše uvedené soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni poměrnou, žalobkyni dle úspěchu v řízení přiznanou částečnou náhradu nákladů řízení (58 %) ve výši 863,62 Kč.