4 C 251/2021-42 — Okresní soud v Jihlavě

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u Okresního soudu v Jihlavě dne 28. 6. 2021 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 8 440 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že původní věřitel, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále také jen„ původní věřitel“), dne 2. 9. 2016 uzavřel se žalovaným smlouvu o půjčce [číslo] na částku 6 000 Kč, kterou měl žalovaný splatit, společně se souhrnným poplatkem ve výši 4 440 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 180 Kč. Žalovaný svou povinnost splnil pouze zčásti, kdy na svůj dluh uhradil pouze 2 000 Kč. Původnímu věřiteli tak následně vzniklo právo na zaplacení celého dluhu. Dluh žalovaného z této smlouvy tak činí 8 440 Kč s příslušenstvím. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 byla s účinností k témuž dni pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 12. 2. 2021. Žalovaný byl na možnost podání žaloby upozorněn ve výzvě k zaplacení učiněné zástupcem žalobkyně. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ač mu byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena do vlastních rukou postupem dle § 49 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), na adresu trvalého pobytu. K nařízenému jednání se žalovaný nedostavil, aniž by se omluvil. Nedostavila se ani žalobkyně, která svou neúčast omluvila. Soud při splnění zákonných podmínek jednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). 3. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav. Ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 2. 9. 2016 bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaný uzavřeli smlouvu, jejímž předmětem byla půjčka částky 6 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti při podpisu smlouvy. Dále si strany sjednaly v souvislosti s půjčkou poplatek v celkové výši 4 440 Kč (sestávající ze součtu úroků 840 Kč, z odměny za administrativní činnost 1 200 Kč a za hotovostní inkaso splátek 2 400 Kč), celkem tedy byl žalovaný povinen vrátit z titulu smlouvy o zápůjčce částku 10 440 Kč v 58 pravidelných týdenních splátkách po 180 Kč, kdy poslední splátka byla splatná dne 13. 10. 2017. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 a z příslušných příloh bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena původním věřitelem na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky z téhož dne a z příslušného podacího archu pak bylo zjištěno, že žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn. Z výzvy a z příslušného podacího lístku pak bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dluhu s upozorněním na možnost podání žaloby. 4. Podle § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle § 3 zákona o spotřebitelském úvěru se spotřebitelem rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Věřitelem se rozumí osoba nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 9 nesplnil. 5. Podle § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1968 o. z., v prodlení je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 6. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 věty první o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není narušeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 7. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o. z., postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. 8. Soud dospěl k závěru, že na závazkové vztahy mezi původním věřitelem a žalovaným je plně aplikovatelný zákon o spotřebitelském úvěru, a to ve znění účinném od 25. 2. 2013 do [datum], neboť původní věřitel žalované poskytl zápůjčky v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaná při těchto právních jednáních nevystupovala v rámci podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání. Podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, jímž se podle § 1 zákona o spotřebitelském úvěru rozumí i půjčka, respektive zápůjčka podle terminologie užívané o. z., je povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele zápůjčku splácet. Součástí odborné péče věřitele při ověřování schopnosti spotřebitele splácet zápůjčku je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud má z provedeného dokazování za prokázané, že původní věřitel se v tomto případě při uzavírání smluv o zápůjčce spokojil s pouhým tvrzením žalovaného. Žalobkyně svá tvrzení, že k ověření správnosti údajů poskytnutých žalovaným byly původním věřitelem využity i další zdroje, a to výměr podpory/důchodu, pracovní smlouva a nájemné smlouva žalovaného, soudu nijak neprokázala, neboť tato skutečnost bez dalšího nevyplývá z pouhého zaškrtnutí příslušných kolonek v kartě zákazníka. Původní věřitel tak nesplnil řádně svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet poskytnuté zápůjčky, a proto soud posoudil smlouvu o půjčce, resp. o zápůjčce uzavřenou mezi původním věřitelem a žalovaným jako absolutně neplatné podle § 9 odst. 1 a § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru. Absolutně neplatná jsou tudíž i ujednání o smluveném úroku a poplatcích, jak vyplývají ze smluv. 9. Žalobkyně však soudu prokázala, že jí původní věřitel platně postoupil své pohledávky, včetně pohledávky za žalovaným, a že původní věřitel žalovanému poskytl finanční prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný na tento svůj dluh zaplatil 2 000 Kč. Celkový dluh žalovaného vůči žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení tak činí 4 000 Kč. Žalovaný v řízení nijak netvrdil, a tedy ani neprokázal, že by tyto peněžní prostředky žalobkyni nebo původnímu věřiteli zcela vrátil. Vzhledem k tomu, že smlouva uzavřená mezi původním věřitelem a žalovaným je absolutně neplatná a mezi stranami není jiné platné smluvní ujednání, má soud za to, že se žalovaný na úkor původního věřitele bezdůvodně obohatil, neboť mu původní věřitel plnil z neplatné smlouvy. Z provedeného dokazování má soud dále za prokázané, že původní věřitel platně a účinně postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalovaný je proto povinen žalobkyni vydat to, oč se obohatil, a to společně s úrokem z prodlení, na nějž žalobkyni vzniklo právo v souladu s § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. V souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. pak bylo žalovanému uloženo, aby žalovanou částku zaplatil do 3 dnů od právní m