4 C 50/2021-39 — Okresní soud v Jihlavě

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u Okresního soudu v Jihlavě dne 30. 10. 2020 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 25 875,46 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že původní věřitel, společnost [právnická osoba] (dále také jen„ původní věřitel“) dne 29. 10. 2016 uzavřel se žalovaným smlouvu o zápůjčce [číslo] na částku 20 000 Kč, kterou měl žalovaný splatit, společně se souhrnným poplatkem ve výši 17 114 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 619 Kč. Žalovaný svou povinnost splnil pouze zčásti, kdy poslední splátka byla řádně a včas ze strany žalovaného uhrazena dne 29. 11. 2016. Původnímu věřiteli tak následně vzniklo právo na zaplacení celého dluhu. Po splatnosti celého dluhu do data postoupení žalovaný na dluh z této smlouvy dále uhradil částku 1 250 Kč. Dluh žalovaného z této smlouvy tak činí 36 910,80 Kč s příslušenstvím. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 byla s účinností k témuž dni pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 14. 6. 2018. Žalovaný byl na možnost podání žaloby upozorněn ve výzvě k zaplacení učiněné zástupcem žalobkyně. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ač mu byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena do vlastních rukou postupem dle § 49 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu trvalého pobytu. K nařízenému jednání se žalovaný nedostavil, aniž by se omluvil. Nedostavila se ani žalobkyně, která svou neúčast omluvila. Soud při splnění zákonných podmínek jednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). 3. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 29. 10. 2016 bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaný uzavřeli smlouvu, jejímž předmětem byla zápůjčka částky 20 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti při podpisu smlouvy. Dále si strany sjednaly v souvislosti se zápůjčkou poplatek v celkové výši 17 114 Kč (sestávající ze součtu kapitalizovaných úroků 3 448 Kč, z odměny za zpracování a doručení 2 000 Kč a z částky za administrativní činnost 11 666 Kč), celkem tedy byl žalovaný povinen vrátit z titulu smlouvy o zápůjčce částku 37 114 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách po 619 Kč. První splátka byla sjednána se splatností sedmého dne od uzavření smlouvy. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 a z příslušných příloh bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupeny původním věřitelem na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky z téhož dne a z příslušného podacího archu pak bylo zjištěno, že žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn. Z výzvy a z příslušného podacího lístku pak bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dluhu s upozorněním na možnost podání žaloby. 4. Podle § 1 věty druhé zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle § 3 písm. a) téhož zákona se spotřebitelem rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Věřitelem se rozumí osoba nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel povinen před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 22 odst. 5 téhož zákona není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 9 nesplnil. 5. Podle ustanovení § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „občanský zákoník“) věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. 6. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1968 občanského zákoníku je v prodlení dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 7. Dle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zejména ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není narušeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 8. Na základě provedeného dokazování a s přihlédnutím ke shora citovaným zákonným ustanovením soud dospěl k následujícímu. Na závazkový vztah mezi původním věřitelem a žalovaným je plně aplikovatelný zákon o spotřebitelském úvěru, neboť původní věřitel žalovanému poskytl úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný při tomto právním jednání nevystupoval jako podnikatel (alespoň to nevyplývá z jeho označení v hlavičkách smluv), přičemž nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by úvěr měl souviset s podnikatelskou činností žalovaného. Podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterým se podle ustanovení § 1 zákona o spotřebitelském úvěru rozumí i zápůjčka, je splnění povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele půjčku splácet. Součástí odborné péče věřitele při ověřování schopnosti spotřebitele splácet půjčku je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dostupný na stránkách [webová adresa]). Soud má z provedeného dokazování za prokázané, že původní věřitel se spokojil s pouhým tvrzením žalovaného ohledně jeho příjmů i výdajů. 9. S ohledem na výše uvedené učinil soud závěr, že původní věřitel nesplnil řádně svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto soud posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi původním věřitelem a žalovaným jako absolutně neplatnou dle § 9 odst. 1 a § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru. Absolutně neplatná jsou tudíž i ujednání o smluveném úroku a poplatcích, jak vyplývají ze smlouvy. K otázce absolutní neplatnosti smluv odkazuje soud na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci sp. zn. C [číslo]. Žalobkyně však soudu prokázala, že jí původní věřitel platně postoupil své pohledávky, včetně pohledávky za žalovaným, a že původní věřitel žalovanému poskytl finanční prostředky v celkové výši 20 000 Kč. Žalovaný na tento svůj dluh zaplatil celkem 7 700 Kč. Celkový dluh žalovaného vůči žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení tak činí celkem 12 300 Kč. Žalovaný v řízení nijak netvrdil, a tedy ani neprokázal, že by tyto peněžní prostředky žalobkyni nebo původnímu věřiteli zcela vrátil. Vzhledem k tomu, že smlouva uzavřená mezi původním věřitelem a žalovaným je absolutně neplatná a mezi stranami není jiné platné smluvní ujednání, má soud za to, že se žalovaný na úkor původního věřitele bezdůvodně obohatil, neboť mu původní věřitel plnil z neplatné smlouvy. Z provedeného dokazování má soud dále za prokázané, že původní věřitel platně a účinně postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalovaný je proto povinen žalobkyni vydat to, oč se obohatil. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 odst. 1 občanského soudního řádu, jelikož pro stanovení jiné lhůty soud neshledal důvody. O