11 C 224/2022-26 — Okresní soud v Jihlavě

1. Při odůvodňování tohoto rozsudku soud vycházel z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 8 692,38 Kč s příslušenstvím, kterého se domáhá proti žalovanému jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba]) dne [datum]. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci neměli ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. námitek proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání, proto soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. 4. Na základě provedeného dokazování s přihlédnutím k tomu, co uvedli účastníci, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný si mezi sebou dne [datum] prostřednictvím internetové stránky předchůdkyně žalobkyně ujednali, že žalovanému budou poskytnuty peněžní prostředky ve výši 5 400 Kč. Předchůdkyně žalobkyně tuto část dohody splnila, když žalovanému na jeho bankovní účet dne [datum] poskytla peněžní prostředky v ujednané výši. Žalovaný se zavázal, že poskytnuté prostředky vrátí společně s poplatkem ve výši 3 292,38 Kč nejpozději do [datum]. V této lhůtě žalovaný nic neuhradil. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalobkyní a její předchůdkyní dne [datum] O postoupení pohledávky byl žalovaný písemně informován dopisem ze dne [datum] se současnou výzvou k úhradě dluhu ve smyslu předžalobní upomínky; žalobkyně však neeviduje žádnou platbu ze strany žalovaného. 5. Žalobkyně tvrdila, že její předchůdkyně před uzavřením výše uvedené dohody o poskytnutí peněžních prostředků dostatečně ověřila úvěruschopnost žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně ověřila existenci dluhů žalovaného a jeho platební morálku nahlédnutím do veřejně dostupných rejstříků a databází, přičemž na základě dostupných informací nebyly důvodné pochybnosti o tom, že by žalovaný nebyl schopen peněžní prostředky řádně vrátit. Ve vztahu k ověření úvěruschopnosti žalovaného považovala žalobkyně tato tvrzení za dostatečná a nepředložila k jejich prokázání žádné důkazy. 6. Soud hodnotil předmětný závazkový vztah podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), upravujících smlouvu o úvěru, resp. podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že předchůdkyně žalobkyně poskytovala úvěr žalovanému v rámci své podnikatelské činnosti, byla povinna řídit se ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru, zejména pak jeho § 86 odst. 1, který na ochranu spotřebitele jako slabší smluvní strany zakotvuje povinnost věřitele před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů tak, aby nebyly dány důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Povinnost věřitele ověřit úvěruschopnost spotřebitele do té míry, aby nebyly dány důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet, stanoví také ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně ke splnění této povinnosti tvrdila, že její předchůdkyně provedla pouze lustraci osoby žalovaného ve veřejných databázích s tím výsledkem, že žalovaný není evidován s negativní platební morálkou. Pouze tato zjištění nicméně nemohou vést k závěru, že žalovaný byl skutečně schopný (bez hrozby dalšího zadlužení nebo vystavení se existenční nouzi) poskytnutý úvěr v požadované lhůtě splatit. Předchůdkyně žalobkyně měla ověřit zejména příjem žalovaného, jeho výdaje, příp. rodinné a osobní poměry. Žalobkyně nicméně svá tvrzení o provedené lustraci, na základě které lze žalovaného vyhodnotit jako úvěruschopného, považovala za dostačující. S ohledem na uvedené lze uzavřít, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí tak, jak vyžaduje zákon i ustálená judikatura, a předmětnou smlouvu o úvěru nelze s přihlédnutím k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru považovat za platně uzavřenou. Tuto neplatnost soud hodnotí podle § 588 o. z. jako absolutní pro rozpor se zákonem a veřejným pořádkem. 7. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy a neexistenci jiného platného ujednání mezi stranami nelze považovat za platně ujednané jakékoli platby (např. úroky, poplatky). Soud má nicméně za prokázané, že předchůdkyně žalobkyně skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 400 Kč. V úvahu tedy přichází vyhovění žaloby v rozsahu, v němž je žalovaný ve smyslu § 2991 o. z. povinen vrátit, oč se obohatil. Bezdůvodné obohacení odpovídá té části fakticky čerpaných peněžních prostředků, na které žalovaný dosud ničeho neuhradil. Žalovaný požadovaný nárok nezpochybnil, ani neprokázal, že by svůj dluh již splnil. Soud tedy přiznal žalobkyni, na kterou byla pohledávka za žalovaným podle § 1879 o. z. řádně postoupena, částku odpovídající poskytnuté (nesplacené) jistině úvěru ve výši 5 400 Kč společně s úrokem z prodlení, který žalobkyni náleží v souladu s § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. V souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. bylo žalovanému uloženo, aby tuto částku zaplatil do 3 dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu plnění soud neshledal důvody. 8. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu z výše uvedených důvodů zamítnul. 9. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť každý z účastníků měl ve věci částečný úspěch. Soud pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zohlednil částečný úspěch žalovaného představovaný částkou 3 292,38 Kč, který ve vztahu k úspěchu žalobkyně představovanému částkou 5 400 Kč, znamená úspěch 38 % z celkového předmětu řízení, čemuž odpovídá úspěch žalobkyně ve výši 62 %. Žalobkyně tak má ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. vůči žalovanému, po započtení jeho procesního úspěchu, právo na náhradu 24 % jí vzniklých nákladů řízení. 10. V případě plného úspěchu žalobkyně ve věci by jí náležela náhrada nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., jenž by představovalo právo na náhradu nákladů vynaložených na odměnu právního zástupce za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, odeslání předžalobní výzvy a podání žaloby) ve výši 3x 200 Kč podle § 8 odst. 1, § 14b bod 1 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“). Dále by žalobkyni náležel třikrát režijní paušál po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) AT, z uvedených částek náhrada za DPH o sazbě 21% ve výši 189 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč Celkem by tak náklady řízení na straně žalobkyně činily 1 489 Kč. 11. S ohledem na výše uvedené soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni poměrnou, žalobkyni dle úspěchu v řízení přiznanou částečnou náhradu nákladů řízení (24 %) ve výši 357,36 Kč.