11 C 355/2021-26 — Okresní soud v Jihlavě

1. Při odůvodňování tohoto rozsudku soud vycházel z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 8 000 Kč s příslušenstvím, kterého se domáhá proti žalovanému jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Nárok žalobkyně představuje poskytnutou dosud neuhrazenou jistinu úvěru, která dle žalobkyně byla na účet žalovaného č. [bankovní účet] vyplacena dne [datum], a kterou měl žalovaný vrátit nejpozději do [datum], ale neučinil tak. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Ke způsobu uzavření smlouvy žalobkyně uvedla, že žalovaný se zaregistroval na internetové stránce předchůdkyně žalobkyně zadáním svého telefonního čísla a emailové adresy. Na základě informací zjištěných lustrací ve veřejně dostupných databázích předchůdkyně žalobkyně neměla důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet. K prověření úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně žádné další důkazy nenavrhovala. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se nedostavil. Žalobkyně řádně omluvila svoji přítomnost při jednání, soud proto věc projednal a rozhodnul podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků, přičemž při rozhodování vycházel z listinných důkazů obsažených ve spise. 4. Na základě provedeného dokazování s přihlédnutím k tomu, co uvedli účastníci, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Ačkoliv soudu nebyly předloženy listinné důkazy, z nichž by zřetelně vyplýval způsob a průběh kontraktačního procesu mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, nebylo nezpochybněno, že mezi účastníky skutečně došlo prostřednictvím prostředků komunikace na dálku ke sjednání předmětného závazku v podobě poskytnutí peněžních prostředků ve výši 8 000 Kč ze strany předchůdkyně žalobkyně a jejich vrácení v určité lhůtě ze strany žalovaného. Toto tvrzení žalobkyně podporuje znění všeobecných obchodních podmínek předchůdkyně žalobkyně, které upravují možnost uzavírat smlouvy v elektronické podobě. Na tomto závěru nic nemění ani to, že žalobkyně soudu předložila písemné znění smlouvy o úvěru, která obsahuje pouze podpis předchůdkyně žalobkyně, nikoli žalovaného; naopak to může podpořit tvrzení o elektronickém uzavření smlouvy. Sjednání předmětné smlouvy žalobkyně dokládá potvrzením o provedené platbě, tedy o tom, že dne [datum] byla částka 8 000 Kč vyplacena na účet žalovaného. V součinnosti s [právnická osoba] však soud zjistil, že účet č. [bankovní účet], jehož vlastníkem měl být dle žalobkyně k uvedenému datu žalovaný a na nějž měl být předmětný úvěr vyplacen, žalovanému nepatřil. Žalobkyně pak ani přes výzvu soudu nedoplnila další skutková tvrzení ani důkazní návrhy, na základě nichž by soud mohl uzavřít, že předmětné peněžní prostředky byly vyplaceny právě žalovanému. 5. K prokázání toho, že žalovaný neuhradil poskytnutý úvěr ve stanovené lhůtě, byla soudu předložena předžalobní výzva ze dne [datum], a současně též oznámení o postoupení pohledávky, kterou byl žalovaný informován o postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Ze znění obou výzev soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu ve výši 3 684,52 Kč, který neodpovídá tvrzenému nároku. Tato výše pohledávky předchůdkyně žalobkyně za žalovaným je zřejmá i ze seznamu postupovaných pohledávek, který tvoří nedílnou součást smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], kterou žalobkyně prokazuje vznik dluhu žalovaného a své oprávnění tento dluh po žalovaném vymáhat. K prokázání svých skutkových tvrzení tak žalobkyně nedoložila patřičné důkazy, resp. doložila důkazy, které nejsou způsobilé nárok žalobkyně potvrdit. 6. K otázce ověření úvěruschopnosti žalovaného má soud k dispozici pouze tvrzení žalobkyně, že její předchůdkyně ověřila údaje ve veřejných databázích, z nichž lze zjistit informace o tom, zda žalovaný měl v době poskytnutí úvěru existující závazky. Bližší okolnosti ověření úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně nedoložila. 7. Po právním posouzení věci soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným nebyla platně a účinně uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), resp. smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, soud nemá pochyby, že by mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným vzhledem k elektronickému způsobu sjednávání závazku vzniklo ve smyslu § 561 odst. 1 a § 562 odst. 1 o. z. a zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, platné právní jednání. Přesto s přihlédnutím k povinnostem zakotveným v zákoně o spotřebitelském úvěru pro ochranu spotřebitele nelze předmětnou smlouvu považovat za platně uzavřenou. Předchůdkyně žalobkyně poskytovala spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti, byla proto povinna řídit se zejména ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle něhož je věřitel před uzavřením smlouvy povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak, aby nebyly dány důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Žalobkyně však splnění této povinnosti ze strany její předchůdkyně nijak nedokládala, tvrdila jen velmi obecně, že provedla lustraci žalovaného v databázích evidujících dluhy a závazky. [jméno] žalobkyně nepovažovala další tvrzení či dokazování za nutné. Soudem byla vyzývána, aby svá tvrzení ve vztahu k ověření úvěruschopnosti žalovaného doplnila a tato tvrzení opřela o patřičné důkazy. Žalobkyně k výzvě nic nedoplnila, ani se neúčastnila nařízeného jednání, ačkoliv jí z předchozí výzvy muselo být zřejmé, že soud má o skutkovém stavu v tomto směru pochybnosti. Žalobkyně tedy z důvodu absence na jednání nemohla být ani poučena ve smyslu § 118a o. s. ř. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno, neprokázala, že by její předchůdkyně způsobem předvídaným zákonem doplněným ustálenou judikaturou (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018) ověřila úvěruschopnost žalovaného. Z toho důvodu je nutné hledět na předmětné právní jednání jako na neplatné (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru), přičemž se jedná o neplatnost absolutní podle § 588 o. z. 8. Z důvodu neplatnosti smlouvy ex-tunc by se i přes to dalo uvažovat o vyhovění žalobě v rozsahu, v němž by byl žalovaný povinen vrátit ve smyslu § 2991 o. z., čím se obohatil. Jako bezdůvodné obohacení by bylo možné vyhodnotit peněžité plnění, kterým žalovaný disponoval navzdory platnému právnímu titulu. Tímto bezdůvodným obohacením by tedy byla poskytnutá jistina úvěru ve výši 8 000 Kč, kterou žalobkyně tvrdila, že vyplatila na účet žalovaného. Provedeným dokazováním však bylo zjištěno, že tvrzený účet nepatřil v době poskytnutí peněžních prostředků žalovanému. Žalobkyně ani v této části neunesla své břemeno, když netvrdila žádné další skutečnosti, ani neoznačila důkazy k prokázání toho, že peněžní prostředky poskytla právě žalovanému. Pro nedostatek tvrzení a důkazů ve vztahu k pasivní legitimaci žalovaného pak nelze uvažovat ani o přiznání bezdůvodného obohacení žalobkyni. Konečně i o aktivní legitimaci žalobkyně má soud pochybnosti, neboť předloženými důkazy nebylo prokázáno, že na žalobkyni podle § 1879 a násl. o. z. přešla pohledávka za žalovaným právě ve výši, která je předmětem tohoto řízení. Z uvedených důvodů (pro neprokázání oprávněnosti nároku) soud žalobu jako neopodstatněnou v celém rozsahu zamítnul. 9. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že ve věci měl plný úspěch žalovaný, náležela by mu proti žalobkyni náhrada účelně vynaložených nákladů. Soud však přihlédl k tomu, že žalovaný nebyl v řízení aktivní, nic netvrdil ani nedokazoval na svoji obranu, neúčastnil se nařízeného jednání. Žalovanému tedy žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.