13 C 10/2023-27 — Okresní soud v Jablonci nad Nisou

1. Žalobou podanou k soudu ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne [datum] se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí pohledávku ve výši 22 628 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 148,77 Kč za dobu od 26. 9. 2022 do 19. 10. 2022 a úrokem z prodlení z částky 22 628 Kč ve výši 11,75 % ročně ode dne 22. 10. 2022 do zaplacení. Žalobu odůvodnila žalobkyně tím, že účastníci uzavřeli prostřednictvím internetových stránek žalobkyně [webová adresa] distančním způsobem za pomoci použití podpisového SMS kódu, po ověření totožnosti žalovaného kopií dokladu totožnosti a ověření vlastnictví bankovního účtu odesláním výpisu z účtu, z nějž je patrný majitel účtu, dne 15. 12. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] částku 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, poplatkem za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatky za bezpečnou splátku ve výši á 99 Kč (celkem dlužných 495 Kč), poplatky za SMS servis ve výši á 49 Kč (celkem dlužných 245 Kč), náklady úvěru 735 Kč, a úrokem, do 24 měsíců dle stanoveného splátkového kalendáře. Žalobkyně dále tvrdila, že při uzavírání smlouvy hodnotila schopnost žalovaného úvěr splácet prověřením prostřednictvím registrů NRKI a BRKI, SOLUS, Centrální evidence exekucí a Insolvenčního rejstříku, podrobila jej credit scoringu, posoudila příjmovou a výdajovou stránku, zhodnotila další podstatné ukazatele jako např. věk či rodinný stav. Dle žalobkyně žalovaný ničeho neuhradil a dostal se se splácením do prodlení. Žalobkyni tak vznikl v souladu se smlouvou nárok na úhradu jistiny 15 000 Kč, smluvní pokuty 2 794 Kč, nárok na účelně vynaložené náklady ve výši 2 x 100 Kč a 2 x 130 Kč a na úrok ve výši 2 940 Kč. 2. Žalovaný zůstal po celou dobu soudního řízení zcela nečinný. Právní zástupce žalobkyně se z účasti na soudním jednání omluvil. Soud proto jednal a rozhodl dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků řízení i právního zástupce žalobkyně. 3. Soud ve věci rozhodl na základě provedených listinných důkazů, z nichž zjistil následující skutkový stav: 4. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a úvěrové smlouvy ze dne 15. 12. 2021, že obsahuje specifikační údaje žalovaného a údaje o úvěru. Smlouva je za žalovaného podepsaná SMS kódem. Smlouva neobsahuje žádné poznatky o zkoumání bonity žalovaného. Ke smlouvě žalobkyně doložila platný občanský průkaz žalovaného a klientský výpis z jeho bankovního účtu č. [bankovní účet] ze dne 10. 12. 2021. Z tohoto vyplývá nejen, že majitelem účtu je žalovaný, ale také stav účtu žalovaného, kdy počáteční zůstatek činil zápornou částku – 30 884,90 Kč, a konečný zůstatek zápornou částku - 32 947,79 Kč. Z potvrzení o provedení platby vyplývá, že z účtu žalobkyně byla dne 15. 12. 2021 převedena na účet žalovaného č. [bankovní účet] částka 15 000 Kč. Jak je zřejmé z výzvy před zahájením vymáhání celého úvěru ze dne 28. 2. 2022 a výzvy ke splacení celé půjčky ze dne 17. 4. 2022 žalobkyně žalovaného vyzývala k úhradě celého úvěru s tím, že splátky nejsou hrazeny. 5. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“). 6. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem ve smyslu zákona odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 8. Podle § 104 ZSÚ vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 ZSÚ uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. 9. Z § 562 odst. 1 o. z. vyplývá, že písemná forma právního jednání ve smyslu § 561 o. z. je zachována (tedy i jeho platnost, jež je u písemné formy právního jednání podmíněna podpisem jednajícího), jestliže prostředek, jehož bylo při právním jednání použito, umožňuje zachytit obsah právního jednání a určit jednající osobu. 10. V projednávané věci je smlouva, která obsahuje osobní údaje žalovaného, včetně bankovního účtu, podepsána SMS kódem, totožnost žalovaného byla ověřena občanským průkazem a klientským bankovním výpisem k účtu uvedenému ve smlouvě, jehož majitelem je žalovaný. Jelikož žalovaný uzavření smlouvy nijak nerozporoval, požadovaná jistina byla žalobkyní poukázána na bankovní účet žalovaného a žádné předložené důkazy nevyvolávají opodstatněné pochybnosti o uzavření úvěrové smlouvy distančním způsobem právě žalovaným, dospěl soud v daném případě k závěru, že smlouva o úvěru byla účastníky řízení uzavřena. 11. Podle § 86 odst. 1, 2 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 12. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění ke dni uzavření smlouvy, tj. ve znění do [datum], poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13. Soud se tedy dále zabýval tím, zda může mít za prokázáno, že žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu § 86 odst. 1, 2 ZSÚ a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobkyně v žalobě tvrdila, jak rozsáhle úvěruschopnost žalovaného prověřovala, vůbec žádné důkazy ke svým tvrzením však v tomto smyslu nedoložila. Nic neplyne ani ze smlouvy. Jen z žalovaným poskytnutého klientského výpisu je, jak shora uvedeno, zřejmé, že žalovaný vykazoval na svém bankovním účtu v době uzavření smlouvy nemalý záporný zůstatek. S ohledem na tato zjištění nelze přisvědčit žalobkyni, že úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána, natož dostatečně. K danému soud zdůrazňuje, že splněním povinnosti prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splácet není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková (viz např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je splacení reálné, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. 14. Zákonná úprava § 87 odst. 1 ZSÚ měla vždy představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Právo Evropské unie má na základě čl. 10 či čl. 10a Ústavy ČR aplikační přednost před právem českým, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval i Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem jsou nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud ČR ve svém usnesení sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2010, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoliv odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně např. v rozsudku ze dne 4. 6. 2015 ve věci Faber (C -497/13), ze dne