Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 8. 4. 2026, ve znění jejího doplnění ze dne 23. 7. 2026, se žalobkyně domáhala zaplacení celkem 296 634,71 Kč, s uplatněným smluvním a zákonným úrokem z prodlení a s náhradou nákladů řízení. Uvedla, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, . (dále jen „původní věřitel“), dne 26. 4. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání platební karty č. , hodnota, a dne 17. 5. 2024 smlouvu o úvěru - , Anonymizováno, č. , hodnota, . Žalobkyně nabyla pohledávky z obou smluv na základě smlouvy o postoupení pohledávek, účinné dne 20. 11. 2025. Ze smlouvy o , Anonymizováno, měl žalovaný čerpat 272 000 Kč, které měl splácet v 96 měsíčních splátkách po 4 645,17 Kč při smluvním úroku 10,4 % ročně. Pohledávka měla být pro prodlení žalovaného zesplatněna dne 28. 7. 2025. Žalovaný po zesplatnění do podání žaloby uhradil na výše uvedenou pohledávku splátky pouze ve výši 12 436,78 Kč. Žalobce z tohoto titulu požadoval zaplacení jistiny dosud nevráceného úvěru ve výši 242 746,43 Kč, kapitalizovaného úroku 7 266,46 Kč, poplatků ze pojištění a za zesplatnění úvěru ve výši 379,11 Kč a dále smluvní úrok 10,4 % ročně a zákonný úrok z prodlení, obojí z částky 242 746,43 Kč od 21. 11. 2025 do zaplacení. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru měl žalovaný čerpat úvěrový rámec 50 000 Kč, přičemž sjednaný smluvní úrok činil 22,99 % ročně. Pohledávka měla být pro prodlení žalovaného zesplatněna dne 1. 8. 2025. Žalobce z tohoto titulu požadoval zaplacení jistiny ve výši 49 964,17 Kč, poplatků ze přečerpání úvěrového rámce, za vedení kreditní karty a za zaslání upomínek ve výši 3 545 Kč, kapitalizovaného úroku 6 330,83 Kč a dále smluvní úrok 11,5 % ročně a zákonný úrok z prodlení, obojí z částky 49 964,17 Kč od 21. 11. 2025 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:3. Původní věřitel a žalovaný se dne 26. 4. 2024 dohodli, že původní věřitel poskytne žalovanému možnost čerpat peněžní prostředky prostřednictvím uvěrového rámce až do výše 50 000 Kč. Čerpaný úvěr bude splácen formou inkasa z účtu č. , č. účtu, splátkami v minimální výši 2 % z úvěrového rámce (smlouva o úvěru č. , hodnota, ). Žalovaný celkem vyčerpal peněžní prostředky ve výši 61 843,40 Kč, uhradil pak celkem 24 778,06 Kč (platební historie ke smlouvě č. , hodnota, ). Tito se dále dne 17. 5. 2024 dohodli, že původní věřitel poskytne žalovanému možnost čerpal úvěr do výše 272 000 Kč, jenž žalovaný vrátí prostřednictvím 96 měsíčních splátek po 4 185,17 Kč spolu s poplatkem za pojištění ve výši 460 Kč měsíčně. Úvěr měl být poskytnut na účet č. , č. účtu, a splácen na týž účet (smlouva o úvěru – , Anonymizováno, ). Žalovaný vyčerpal peněžní prostředky ve výši 272 000 Kč, uhradil pak celkem 71 283,22 Kč, s tím, že do 28. 7. 2025, tj. do zesplatnění úvěru uhradil celkem 68 416,67 Kč, dne 19. 8. 2025 pak uhradil ještě 2 866,55 Kč (platební historie ke smlouvě č. , hodnota, ). Původní věřitel odeslal žalovanému dne 31. 7. 2025 dopis, že s ohledem na opakované porušování smluvních podmínek přistoupil k zesplatnění úvěru č. , č. účtu, ke dni 28. 7. 2025 a vyzval jej k úhradě dluhu ve výši 265 004,46 Kč do 13. 8. 2025 (oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 30. 7. 2025, podací arch , právnická osoba, .). Původní věřitel odeslal žalovanému dne 3. 12. 2025 dva dopisy, jimiž jej vyzval k úhradě dluhů ve výši 60 500,98 Kč a 252 431,07 Kč z titulu smluv o úvěru (výzvy k úhradě ze dne 3. 12. 2025, podací lístek z 3. 12. 2025).4. Stran posuzování úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele soud zjistil následující: Žalovaný v rámci žádosti o poskytnutí úvěru ve výši 50 000 Kč dne 26. 4. 2024 uvedl, že jeho průměrný čistý měsíční příjem ze zaměstnání činí 32 778 Kč, celkové čisté příjmy domácnosti činí 65 000 Kč, měsíční náklady na bydlení činí 3 000 Kč, jiné nezbytné měsíční náklady nemá, nesplácí ničeho, nemá vyživovací povinnost (žádost o smlouvu na čl. 30). v rámci žádosti o úvěr ve výši 272 000 Kč pak dne 17. 5. 2024 uvedl, že jeho průměrný čistý měsíční příjem ze zaměstnání činí 32 778 Kč, celkové čisté příjmy domácnosti činí 60 000 Kč, měsíční náklady na bydlení činí 3 000 Kč, jiné nezbytné měsíční náklady nemá, nesplácí ničeho, nemá vyživovací povinnost (žádost o úvěr na čl. 37). Původní věřitel k posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavření úvěrové smlouvy č. , hodnota, uvedl, že po provedení lustrace mj. NRKI a BRKI uvažoval příjem žalovaného ve výši 32 778 Kč, interní splátky ve výši 6 432,32 Kč, externí splátky spotřebitelských závazků ve výši 5 910 Kč a životní náklady ve výši 12 474,52 Kč (vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti na čl. 38). Původní věřitel k posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavření úvěrové smlouvy č. , hodnota, uvedl, že po provedení lustrace mj. NRKI a BRKI uvažoval příjem žalovaného ve výši 32 778 Kč, interní splátky ve výši 4 932,36 Kč, externí splátky spotřebitelských závazků ve výši 6 396 Kč a životní náklady ve výši 12 488,93 Kč, celkový čistý příjem domácnosti ve výši 65 000 Kč (vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti na čl. 32). Z výpisu z účtu na čl. 41-54 se podává, že žalovaný v období 1/2024 – 5/ 2024 pobíral mzdu v průměrné výši 33 209Kč. V lednu vykazoval účet negativní počáteční i konečný zůstatek v řádech tisíců Kč, v únoru konečný zůstatek ve výši cca 21 000 Kč, v březnu negativní zůstatek ve výši 650 Kč, v dubnu negativní zůstatek ve výši 5 002,20 Kč a v květnu zůstatek ve výši 96 045,29 Kč (poté, co byl čerpán úvěr od původního věřitele ve výši 272 000 Kč). Zůstatky na účtu byly ovlivněny i čerpanými zápůjčkami, v květnu ve výši 6 000 Kč, splátkou kreditní karty ve výši 1 397,77 Kč, v dubnu ve výši 8 000 Kč a čerpáním (jiného) úvěru ve výši 50 384,19 Kč, v únoru ve výši 70 000 Kč, v lednu ve výši 6 000 Kč.5. Původní věřitel jakožto postupitel a žalobkyně jakožto postupník se dne 12. 11. 2025 dohodly, že původní věřitel postoupí žalobkyni pohledávky ze smluv o úvěru č. , hodnota, a č. , hodnota, za žalovaným (smlouva o postoupení pohledávky včetně seznamu postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 11. 2025).6. Soud neučinil jakákoli zjištění z upomínek ze dnů 6. 7. 2025, 6. 6. 2025, 17. 6. 2025, 1. 8. 2025, 11. 6. 2025, 29. 6. 2025, 30. 7. 2024, 29. 11. 2024, 29. 1. 2025, 27. 3. 2025, 26. 4. 2025, z výzev k zaplacení ze dnů 27. 9. 2025, z upozornění před zesplatněním ze dnů 14. 6. 2025, 3. 6. 2025, z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, produktových podmínek ani z aktualizovaného sazebníku, s ohledem na právní posouzení věci.7. Soud zamítl návrh žalobkyně na provedení důkazu výpisem z úvěrového účtu z 20. 11. 2025, jelikož skutkový stav byl v potřebném rozsahu s ohledem na právní posouzení věci náležitě a úplně zjištěn z jiných provedených důkazů8. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:9. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).10. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.11. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).14. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.15. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539).16. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C-449/13, CA Consumer Finance SA).17. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.18. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se jedná o absolutní neplatnost. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.)19. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně. Původní věřitel se při posuzování úvěruschopnosti v případě obou smluv zcela spolehl především na údaj o čistém příjmu žalovaného ve výši cca 33 tis. Kč měsíčně. Nikterak ovšem nezjišťoval konkrétní výdaje žalovaného, vyjma splátek jiných závazků, spokojil se s údaji o životním minimu a normativních nákladech na bydlení. K obezřetnosti mělo původního věřitele vést jednak to, že žalovaný uvedl nepravdivé údaje v žádostech o úvěry (nulové výdaje na splátky jiných závazků), ačkoli sám původní věřitel zjistil, že třetinu svého čistého příjmu žalovaný měsíčně vynakládá na splátky jiných závazků (včetně těch stávajících vůči původnímu věřiteli), jednak to, že žalovaný ve sledovaném období necelých pěti měsíců před sjednáním dotčených úvěrových smluv hospodařil zásadně s negativním zůstatkem na účtu, který se nadto pohyboval „pouze“ v řádech tisíců Kč jen proto, že žalovaný opakovaně čerpal ať už drobné půjčky (dvakrát 8 000 Kč v březnu a dubnu 2024), či úvěr ve výši 70 000 Kč v únoru 2024. Z výpisu z účtu je zřejmé, že žalovaný spotřebovával znatelně více prostředků, než byl schopen zajistit z příjmu ze zaměstnání. Ani to nevedlo původního věřitele k důkladnému objasnění konkrétních výdajových poměru žalovaného, tj. jaké pravidelné náklady povinný měsíčně hradí. Nezajímala se pak ani o další zdroj žalovaným deklarovaného celkového čistého příjmu domácnosti ve výši 65 000 Kč.20. Nejvyšší soud uzavřel, že klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Uvedené informace je třeba brát v úvahu vedle informací jiných či spolu s informacemi jinými a tyto „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými“ údaji o jeho výdajích. Z toho vyplývá, že vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Řečeno jinak, hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka. Pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovil-li původní věřitel výdaje, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně.21. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací.22. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji.23. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni nepodařilo nikterak zvrátit, že původní věřitel s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 z. s. ú. Žalovaný je proto povinen vrátit žalobkyni zbytek dosud nevrácených jistin obou úvěrů ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú. Původní věřitel poskytl žalovanému v rámci právního vztahu založeného v pořadí první smlouvou o úvěru částku celkem 61 843,40 Kč, žalovaný pak vrátil částku celkem 24 778,06 Kč, zbývá tedy uhradit jistinu ve výši 37 065,34 Kč. V rámci právního vztahu založeného v druhou smlouvou o úvěru pak žalovaný obdržel částku ve výši 272 000 Kč, vrátil pak částku celkem 80 853,45 Kč (68 416,67 Kč uhrazených do zesplatnění pohledávky + 12 436,78 Kč uhrazených dle tvrzení žalobkyně po zesplatnění pohledávky), zbývá tedy uhradit jistinu ve výši 191 146,55 Kč. S ohledem na uvedené soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni celkem je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku celkem 228 211,89 Kč, představující součet dlužných jistin obou úvěrů.24. Pro úplnost soud dodává, že k tvrzení žalobkyně o výši žalovaným zaplacené částky 12 436,78 Kč po zesplatnění pohledávky nebylo třeba provádět dokazování, jelikož i v případě prokázání těchto žalobních tvrzení by nebylo možno v tomto rozsahu vyhovět uplatněnému žalobnímu návrhu a žalovanému uložit vydat žalobkyni jistinu ve výši 12 436,78 Kč. Řečeno jinak, již z tvrzení žalobkyně o tom, jakou částku žalovaný vrátil, vyplývá částečná nedůvodnost žaloby. Žaloba by musela být i v případě prokázání tvrzení v tomto rozsahu zamítnuta (k tomu srov. srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 16 Co 95/98, 16 Co 96/98, uveřejněný pod číslem 62/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2018, sp. zn. 14 Co 120/2018, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 896/2006, ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3781/2017 či rozsudky ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 627/2006, ze dne 4. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4615/2015). V této souvislosti patří dodat, že judikatura je ustálena v názoru, že soudy nemají poučovat účastníky o potřebě změnit dosavadní tvrzení, která vylučují jejich úspěch ve věci, neboť by tak porušily zásadu nestrannosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 293/2016).25. Z důvodu absolutní neplatnosti obou smluv o úvěru soud nepřiznal žalobkyni nejen právo na zaplacení smluvních poplatků a smluvních úroků navázaných na existenci platných úvěrových smluv, ale ani na úroky z prodlení, neboť žalobkyně má právo na vrácení jistin v nové době splatnosti odvislé dle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru od možností dlužníka. Vycházeje ze stavu v době vyhlášení tohoto rozsudku (viz § 154 odst. 1 o. s. ř.) soud uzavřel, že žalovaný není v prodlení s vrácením jistin úvěru, pročež mu nemohla vzniknout povinnost platit úrok z prodlení.26. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem jeho ochrany. Ustanovení § 87 z. s. ú. je v poměru speciality k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Určení přiměřené doby soudem pak může dojít nejen na návrh některého z účastníků v samostatném řízení, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se úvěrující domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru, případně vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Pokud není uzavřena dohoda účastníků o splatnosti je soud i bez návrhu povinen vypořádat poskytnutá plnění z neplatné smlouvy, a tedy určit novou dobu splatnosti.27. Žalovaný jakožto dlužník spotřebitel je nositelem procesní povinnosti – pro případ závěru o tom, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, z čehož plyne důsledek v podobě povinnosti k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru – skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, č. j. 33 Cdo 1902/2025-132). Jelikož žalovaný svou procesní povinnost zmíněnou v předešlém bodu nesplnil, když uvedl a nedoložil své aktuální příjmové, majetkové a sociální poměry, popřípadě nenavrhl dobu a způsob vrácení zbývající jistiny odpovídající jeho možnostem, soud nemá podklad pro určení individuální delší doby plnění či splátkového režimu. Za této procesní situace určil soud dobu přiměřenou možnostem žalovaného ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru třídenní lhůtou od právní moci rozsudku (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 09. 01. 2026, č. j. 7 Co 1766/2025-126 či rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 17. 02. 2026sp. zn./č. j.:30 Co 15/2026-47).28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení úspěšnější, její úspěch činí 63,70 % (228 211,89 Kč) oproti neúspěchu 36,30 % (130 022,92 Kč ke dni vyhlášení rozsudku včetně příslušenství), pročež je žalovaný povinen zaplatit jí 27,40 % účelně vynaložených nákladů.29. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 11 866 Kč, z odměny zástupce žalobkyně za tři úkony právní služby [převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast na jednání soudu] podle § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, dále jen „advokátní tarif“, při tarifní hodnotě 296 634,71 Kč, ve výši 9 500 Kč za úkon, za jeden úkon právní služby [jednoduchá výzva k plnění] podle § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1, § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu, při tarifní hodnotě 296 634,71 Kč, ve výši 4 750 Kč, tj. na odměně celkem 33 250 Kč, dále z paušální náhrady hotových výdajů za čtyři úkony právní služby podle § 13 odst. 1, odst. 4 advokátního tarifu ve výši celkem 1 800 Kč, z cestovného ve výši 300 Kč (za cestu na jednání soudu na trase , adresa, a zpět; doložená cena jízdenek veřejné dopravy činí 300 Kč), z náhrady za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t. ve výši 1 050 Kč za sedm započatých půlhodin (čas strávený cestou na trase , adresa, na jednání soudu a zpět), a, jelikož je zástupce žalobkyně plátcem DPH, z částky odpovídající dani z přidané hodnoty z odměny, náhrady hotových výdajů, náhrady za promeškaný čas a náhrady cestovného ve výši 7 644 Kč. Celkem činí výše nákladů 55 910 Kč, z čehož 27,40 % činí 15 320 Kč.30. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů za vyjádření ze dne 23. 7. 2026. Žalobkyně toliko odstraňovala neúplnost žalobních tvrzení a důkazních návrhů, nejednalo se proto o účelně vynaložený náklad, když tvrzení a důkazní návrhy obsažené ve zmíněném vyjádření již mohly a měly být obsaženy v žalobě. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu za cestu mezi Jabloncem nad Nisou a Libercem. Žalobkyně neuvedla nic k tomu, proč zástupce podnikl právě tuto cestu, zda mezi městy nebyla v daném čase dostupná přiměřená veřejná doprava, z jakého důvodu necestoval zpět z místa konání soudu, nýbrž z Liberce. Soud nemá za to, že se jedná o účelně vynaložený náklad.31. Lhůtu ke splnění výrokem III. uložené povinnosti určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.