207 C 183/2020-47 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že její právní předchůdkyně, [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], SE, [IČO], uzavřela [datum] se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] podle níž žalovaná nevrátila vyplacené finanční prostředky ve výši [částka] v plném rozsahu. Právní předchůdkyni žalobkyně žalovaná z celkové částky [částka] (kterou tvoří jistina [částka], kapitalizovaný úrok 20,98% ročně= [částka], poplatek za administrativní činnost [částka] a inkasní poplatek [částka]) uhradila celkem [částka], což bylo započteno na úhradu části poplatků a kapitalizovaného úroku, ani částečně na jistinu, a žalovaná částka [částka] tak představuje neuhrazenou jistinu úvěru [částka] a nesplacenou část poplatků, dále je požadován úrok z úvěru 20,98% ročně a úrok z prodlení. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a nevyjádřila se ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ačkoli byla poučena, že v takovém případě bude soud předpokládat, že žalovaná s tímto postupem souhlasí. Soud proto se souhlasem žalobkyně ve věci rozhodl dle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), bez jednání na základě předložených listinných důkazů. 3. Podle smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] půjčila právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], SE, žalované částku [částka]. Žalovaná částku převzala v hotovosti a zavázala se tento úvěr vrátit ve 43 splátkách po [částka] týdně. Smlouva byla uzavřena v listinné podobě. Žalovaná smlouvu vlastnoručně podepsala, svůj podpis nijak nezpochybnila a vedle jistiny ve výši [částka] se zavázala uhradit poplatek za administrativní činnost [částka], poplatek za hotovostní výběr splátek [částka] a úroky z jistiny ve výši [částka], což by mělo být 20,98% ročně. Z obsahu smlouvy dále vyplývá, že žalobkyně zkoumala schopnost žalované splácet pouze dotazníkovým způsobem, zjištěné informace nijak podrobněji neověřila doložením údajů z jiných zdrojů, nepozastavila se nad tvrzením zájemce o úvěr, že náklady bydlení činí [částka] měsíčně a celková spotřeba včetně léků, dopravy a oblečení jen [částka] měsíčně, to vše z údajného měsíčního příjmu [částka] (ten se má skládat ze sociálních dávek [částka] + [částka] a z neidentifikovaného„ dalšího příjmu“ [částka] měsíčně). Dle nerozporovaných žalobních tvrzení žalovaná na úvěr zaplatila pouze částku [částka]. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], SE jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem včetně seznamu postoupených pohledávek má soud za doložené, že pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobkyni. Předžalobní upomínka právního zástupce žalobkyně ve spojení s poštovním podacím lístkem dokládají, že žalovaná byla před podáním žaloby o zaplacení upomenuta s upozorněním na jinak soudní vymáhání dluhu. 4. Žalovaná netvrdila a ani jinak v řízení nevyšlo najevo, že by na úvěr zaplatila více, než uváděla žalobkyně, resp. než plyne z přehledu úhrad. Soud tedy vycházel z toho, že více uhrazeno nebylo. 5. Ze shora uvedených skutkových zjištění tak soud učinil následující závěr: Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná (po formálním přezkoumání schopnosti žalované splácet) sjednaly dne [datum] smlouvu o úvěru, podle níž žalovaná čerpala úvěr ve výši [částka], který se zavázala zaplatit ve sjednaných splátkách. Svůj závazek však v celém rozsahu nesplnila, zůstatek úvěru ve shora popsaném rozsahu nezaplatila a neuhradila ani další smlouvou sjednané nároky. 6. Po zhodnocení shora uvedených zjištění soud uzavřel, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], SE, žalované poskytla a vyplatila úvěr ve výši [částka], a to za sjednaný úrok [částka], což by mělo být 20,98% ročně z této částky, když ekonomickým účelem„ poplatku za administrativní činnost a za hotovostní výběr splátek [částka]“ je navýšení ceny půjčených peněz, tedy zisk z úvěru, což je také funkcí úroků. Žalovaná se zavázala úvěr uhradit včetně těchto úroků ve 43 týdenních splátkách po [částka], což nesplnila, neboť uhradila jen částku [částka]. 7. Podle § 86 odst. 1,2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Krajský soud v Praze se již opakovaně vyslovil k dříve sporné otázce, zda aktuální právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru má v případě nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele za následek absolutní či relativní neplatnost příslušné úvěrové smlouvy a dospěl ke zcela logickému závěru, že i podle aktuálně platné právní úpravy je následkem porušení této povinnosti neplatnost smlouvy absolutní. [příjmení] soud se s argumentací uvedenou např. v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č.j. 27Co 143/2019-113 zcela ztotožňuje, považuje ji za správnou, a proto na tam uvedenou argumentaci odkazuje. Také Ústavní soud ve své judikatuře - srov. opakovaně citované nálezy sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12 či III. ÚS 4129/2018 - dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům - tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům - které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, kde jeho eventuální závazky jsou zajištěny biankosměnkami, smluvními pokutami ve výši desítek procent (tehdy Ústavní soud uvedl 30 % až 45 %) z dlužné částky nastupujícími již při prodlení v řádech jednotek dnů či týdnů, je proto nutné podle Ústavního soudu považovat za neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Tyto závěry pak ve své rozhodovací praxi přijal i Nejvyšší soud (srov. například jeho usnesení z 21. 3. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3324/2017), když dovodil, že nejde o věcný přezkum exekučního titulu v rozporu s judikaturou, je-li ve smyslu citovaných nálezů ve vykonávacím řízení zkoumáno, zda je tato úvěrová smlouva v rozporu s dobrými mravy. 10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Ze smlouvy bylo prokázáno, že žalovaná se vedle jistiny zavázala hradit různě nazvané administrativní poplatky a úroky, tyto smluvní úroky činí dle čl. I. smlouvy o úvěru 20,98% ročně z jistiny, což by mělo být [částka], přičemž celkové náklady spotřebitelského úvěru dle čl. II. smlouvy o úvěru činí [částka], částka k vrácení po 43 týdnech je [částka], když zahrnuje různě nazvané poplatky, ve skutečnosti další skryté úroky, jež ve svém souhrnu činí 59,1% z jistiny na období 43 týdnů, což vychází na cca 71,5 % ročně zjevně lichevního úroku. Poskytovatelé sice obvykle rozkládají tuto„ cenu peněz“, tj. úrok, do různě nazvaných menších plateb, což lze hodnotit jako obcházení zákona. Tyto úroky včetně neoprávněně požadovaných poplatků soud pokládá za neplatné z důvodu jejich lichevní výše i pro obcházení zákona a též za zjevně rozporné s dobrými mravy. Tím spíše v situaci, kdy k povinnosti posouzení úvěruschopnosti, kterou úvěrujícímu ukládalo dříve ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb. a nyní s účinností od [datum] ust. § 86 zák. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v zájmu odpovědného úvěrování, přistoupila pr