219 C 138/2022 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky ve výši 5 475 Kč a zákonného úroku z prodlení z této částky od 19. 7. 2022 do zaplacení s odůvodněním, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, mezi stranami byla předtím sjednána rámcová smlouva o poskytování zápůjček na dálku. Žalovanému byla poskytnuta zápůjčka 10 000 Kč na bankovní účet, přičemž žalovaný dosud vrátil pouze částku 4 525 Kč, přestože se zavázal uhradit celkovou částku 21 697 Kč, tzn. jistinu a úrok, ve 24 měsíčních splátkách po 905 Kč, což nesplnil. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k jednání se, ač řádně předvolán, bez odůvodněné a včasné omluvy nedostavil. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila a požádala, aby soud o věci rozhodl v její nepřítomnosti. Soud proto věc projednal a rozhodl nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, /dále jen „o.s.ř.“ /). 3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. 4. Právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba] s.r.o., a žalovaný uzavřeli dne 22. 10. 2013 rámcovou smlouvu, na základě které byly dále uzavírány jednotlivé smlouvy o půjčce (zápůjčce) prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Dne 8. 12. 2014 takto strany sjednaly smlouvu o půjčce [číslo] na základě které právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému téhož dne na bankovní účet zápůjčku 6 435 Kč, přestože dle smlouvy měla být žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč. Žalovaný byl dle smlouvy povinen právní předchůdkyni žalobkyně vrátit částku 21 697 Kč sestávající z jistiny a nákladů půjčky ve výši 11 697 Kč, a to formou 24 měsíčních splátek po 905 Kč počínaje 16. 1. 2015. Úroková sazba činila 89 % ročně. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Žalobkyně vyzvala před podáním žaloby žalovaného k zaplacení dluhu do 18. 7. 2022. Žalovaný netvrdil, a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by žalobkyni nebo její právní předchůdkyni zaplatil více, než tvrdila žalobkyně (4 525 Kč), soud proto vycházel z toho, že nic více neuhradil. V prosinci 2014 činily průměrné úrokové sazby u spotřebitelských úvěrů 14,01 % ročně (důkaz: výpis z účtu právní předchůdkyně žalobkyně, rámcová smlouva o poskytování půjček na dálku, smlouva o půjčce [číslo] smlouva o postoupení pohledávek včetně příloh, předžalobní upomínka, výpis z ČNB – ARAD). 5. Ze smlouvy či z ostatních předložených listin nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně u žalovaného ověřovala s odbornou péčí schopnost poskytnuté prostředky splácet. 6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 věta první o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. 7. Dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 8. Dle § 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. 9. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. v tom směru, aby uvedla tvrzení a označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že její právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila schopnost spotřebitele (tj. žalovaného) splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr (zápůjčku). Žalobkyně se však jednání nezúčastnila, a své břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu ke zjišťování schopností žalovaného splácet spotřebitelský úvěr neunesla. V tomto směru žalobkyně neposkytla soudu jediný důkaz a ani neuvedla žádná tvrzení. Žalobkyně tak neprokázala, že skutečně a případně jak konkrétně právní předchůdkyně ověřovala příjmy a výdaje žalovaného, zda má dluhy, exekuci či případně vystupuje jako dlužník v insolvenčním řízení, apod. (srov. shodně rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018 č.j. 27Co 377/2017-101). 10. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. § 9 zákona o spotřebitelském úvěru pak sankcionuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr sankcí absolutní neplatnosti smlouvy. Na tomto se nic nezměnilo ani s účinností zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, který sice na rozdíl od zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku upřednostňuje neplatnost relativní před neplatností absolutní, ale vzhledem k absenci přímého zákonného zmocnění od zákonodárce (které je vyžadováno) je třeba až do 31. 11. 2016 u smluv uzavíraných dle zákona č. 145/2010 Sb. vycházet ze zásady lex posterior generalis non derogat legi priori speciali, tj. že pozdější obecný zákon neruší speciální ustanovení zákona dřívějšího (shodně srov. rozhodnutí Krajského soudu v Praze nejenom pod sp. zn. 19Co 24/2016, 28Co 348/2017 či 28Co 463/2017 a 27Co 377/2017-101 a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Také dle § 3016 o. z. nejsou ustanovením občanského zákoníku dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele. 11. Vzhledem k uvedenému tak soud smlouvu o zápůjčce posoudil jako celek absolutně neplatnou. Žalovaný však od právní předchůdkyně žalobkyně převzal částku ve výši 6 435 Kč, přičemž ze žalobních tvrzení vyplývá, že uhradil celkem 4 525 Kč Žalovaný se tak na úkor žalobkyně, na kterou byla pohledávka ve smyslu § 1879 o. z. postoupena, co do částky 1 910 Kč bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení žalobkyni také vrátit. Splatnost dluhu je dána výzvou věřitele ve smyslu ust. § 1958 o. z. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni dle ust. § 1968 o. z. ve spojení s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. 12. Zákonný úrok z prodlení bylo možné žalobkyni přiznat až od 19. 7. 2022, neboť v případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32Cdo 4179/2007). Takovou výzvu žalobkyně učinila dne 27. 6. 2022 s tím, že byla stanovena lhůta k plnění do 18. 7. 2022, ode dne následujícího je pak žalovaný v prodlení. 13. Ve zbylém rozsahu soud žalobu s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce zamítl. 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků náhradu nepřiznal za situace, kdy ve věci úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.