228 C 41/2022 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 6. 5. 2016 uzavřela společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně“) s žalovaným smlouvu o úvěru s účtem č. [bankovní účet], na základě které žalovanému poskytla úvěr ve výši 46 760 Kč na jeho osobní účet, který se žalovaný zavázal splácet v měsíčních splátkách po 1 050 Kč spolu s úrokem v sazbě 19,90 % ročně počínaje 16. 6. 2016. Bylo dále sjednáno, že žalovaný je povinen platit poplatky a právní předchůdkyně je úroky a poplatky oprávněna k poslednímu dni v měsíci připsat k jistině úvěru. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že si vyžádala potvrzení zaměstnavatele o příjmech žalovaného, vyhledala žalovaného v databázi dlužníků a insolvenčním rejstříku, prověřila platnost občanského průkazu žalovaného a získala informace přímo od žalovaného, které uvedl v žádosti o úvěr. Výdaje žalovaný neuvedl a žalobkyně je stanovila na základě svého interního ekonomického modelu vycházejícího ze statistických dat. Poskytnutý úvěr žalovaný včas a řádně nesplácel, a proto jej právní předchůdkyně v souladu se smlouvou ke dni 28. 11. 2020 zesplatnila. Dosud žalovaný na úvěr zaplatil ve splátkách celkem 58 527,49 Kč. Nyní se žalobkyně domáhá jistiny úvěru ve výši 28 713,99 Kč (zahrnuje i úrok a poplatky, které ke dni zesplatnění přirostly k jistině), úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 28 713,99 Kč od 29. 11. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 28 713,99 Kč od 29. 11. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Soud zjistil následující skutečnosti. 4. Dne 6. 5. 2016 společnost [právnická osoba], a žalovaný podepsali smlouvu o úvěru s číslem úvěrového účtu [bankovní účet]. Právní předchůdkyně se v ní zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 46 760 Kč, zatímco žalovaný se zavázal peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky ve výši 19,90 % ročně z nesplacené jistiny v měsíčních splátkách po 1 050 Kč počínaje 16. 6. 2016. Dále byl žalovaný povinen zaplatit cenu za přijetí a posouzení a vyhodnocení žádosti o úvěr ve výši 467 Kč a poplatky podle ceníku, který byl součástí smlouvy. Bylo též sjednáno, že ke konci měsíce se stanou úroky z úvěru a veškeré vyúčtované ceny součástí jistiny úvěru. 5. Před podpisem smlouvy právní předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Žalovaného prověřila v databázi CCB, podle které neměl žádné poskytnuté úvěry, a insolvenčním rejstříku, v němž neměl žádný záznam. Právní předchůdkyně si dále vyžádala potvrzení zaměstnavatele, podle kterého byl žalovaný zaměstnán na dobu neurčitou s průměrnou čistou mzdou 18 600 Kč, ze které nebyly prováděny žádné srážky. Žalovaný rovněž vyplnil a podepsal žádost, ve které uvedl, že vlastní byt/dům, je svobodný, bydlí sám, má průměrný čistý příjem ze zaměstnání 18 600 Kč a nemá žádné splátky úvěrů. Do pole„ splátky nebankovních produktů a povinných výdajů (např. výživné, srážky ze mzdy, léky, nájem)“ žalovaný uvedl 0 Kč. 6. Výpis z účtu žalovaného a příkaz k úhradě úvěru prokazují, že právní předchůdkyně dne 6. 5. 2016 vyplatila 46 760 Kč na účet žalovaného. 7. Podle výpisu z úvěrového účtu žalovaný zaplatil právní předchůdkyni na úvěr celkem částku 58 527,49 Kč. 8. Dne 1. 12. 2020 (viz poštovní podací arch) odeslala právní předchůdkyně žalovanému rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ke dni 28. 11. 2020. 9. Smlouvou o postoupení pohledávek byla dne 19. 1. 2021 pohledávka za žalovaným (viz příloha) právní předchůdkyní postoupena na žalobkyni, o čemž právní předchůdkyně žalovaného informovala oznámením ze dne 9. 2. 2021. 10. Předžalobní upomínkou odeslanou dne 8. 11. 2021 (viz výpis ze sledování zásilek) žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ze smlouvy o úvěru do 18. 11. 2021. 11. Soud neprovedl důkaz ceníky, neboť výše poplatků účtovaných žalovanému nebyla relevantní pro projednávanou věc. 12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 13. Podle § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 14. Podle § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 15. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 16. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. 17. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že právní předchůdkyně a žalovaný uzavřeli smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Úvěr byl sjednán jako spotřebitelský ve smyslu § 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný byl spotřebitel (byl fyzickou osobou, která jednala mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu svého povolání, § 3 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru). Právní předchůdkyně pak byla věřitelkou podle § 3 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť poskytla spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti. Soud proto vedle občanského zákoníku aplikoval i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. 18. Z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti citované ustanovení sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz z poslední doby např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, který absolutní neplatnost smlouvy dovozuje i pro úpravu účinnou předtím, než byl tento následek výslovně zakotven v § 9 odst. 1 větě poslední zákona o spotřebitelském úvěru). 19. Judikatura Nejvyššího soudu (viz výše cit. rozsudek) k obsahu povinnosti věřitele posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je ustálená a dospěla k závěru, že„ věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze t