24 CO 210/2022-100 — Okresní soud v Kladně

1. Shora citovaným rozsudkem Okresní soud v Kladně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit 60 000 Kč s příslušenstvím 11,75 % ročně od [datum] do zaplacení. Současně soud uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 12 243,50 Kč. Soud prvého stupně uzavřel, že žalobce dostatečně netvrdil a neprokazoval, jakým způsobem usiloval o spoluužívání nemovitosti (respektive části v rozsahu spoluvlastnického podílu jedné poloviny), ohledně níž žaloval nadužívání nemovitosti, netvrdil a neprokazoval, že by mu žalovaný bránil v užívání nemovitosti a netvrdil a neprokazoval, jaká je hodnota tohoto nadužívání. Soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že by vzniklo bezdůvodné obohacení, v jakém rozsahu, když taková situace by byla jen, kdyby žalovaný nemovitost nad rámec svého podílu užíval a zároveň v užívání druhému spoluvlastníku bránil. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. V něm namítá, že žalobce dostatečně tvrdil, že chce bezdůvodné obohacení ve vztahu k jedné čtvrtině nemovitosti nabyté v dražbě a účastníci mezi sebou neměli žádnou dohodu o užívání nemovitosti. K rozsahu užívání nemovitosti žalovaným žalobce navrhl důkaz, a to výslech žalovaného a místní šetření. Odmítl-li žalovaný vypovídat, je nutno vycházet z toho, že nepopřel, že užívá nemovitost nad rámec svého podílu. Vzhledem k rozloze nemovitosti lze mít za to, že minimálně musí užívat společné prostory typu kuchyň, sociální zařízení a podobně. Poukazuje na to, že neoprávněným detentorem je i ten, kdo postavení výlučného uživatele dosáhl bez účinného důvodu tím, že má nemovitost celou zamčenou pro sebe (i bez ohledu na rozsah skutečného užívání) a neumožňuje ostatním přístup. Jde-li o výši bezdůvodného obohacení, k tomu žalovaný navrhl vypracovat znalecký posudek a jeho výši dostatečně tvrdil. Jde-li o to, zda žalobce usiloval o užívání a žalovaný mu v tom bránil, poukazuje na to, že žalobce je právnickou osobou, sám nemůže využívat nemovitost, například k uspokojení své bytové potřeby, jeho záměrem bylo vykonávat svá práva formou zázemí pro zaměstnance, pronájmu či prodeje. Dále namítá, že není správná úvaha, že k bezdůvodnému obohacení dojde jen, pokud žalovaný brání žalobci v užívání. To, zda chce spoluvlastník nemovitost užívat, není rozhodující, přitom poukazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 1519/2021. 3. Žalovaný navrhl potvrzení rozhodnutí soudu prvého stupně jako správného. Poukázal na to, že žalobce především netvrdil a neprokazoval nic k tomu, že by žalovaný žalobci v užívání bránil. Tato skutečnost podstatná je, poukázal například na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky 28 Cdo 5386/2016. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu prvého stupně, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, a to podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb. (o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není věcně opodstatněné. 5. Jde-li o skutkový stav věci, pak podstatným pro rozhodnutí v této věci je zjištění z výpisu z katastru nemovitostí, které, jak správně konstatoval soud prvého stupně, mezi účastníky není ani sporné, tedy to, že žalovaný je evidován jako spoluvlastník jedné čtvrtiny a žalobce jako spoluvlastník tří čtvrtin nemovitostí - pozemku [parcelní číslo], jehož součástí je stavba [adresa], a pozemku [parcelní číslo] (dále jen nemovitost). Je-li podstatou žalobního návrhu žalobce nárok z titulu nadužívání nemovitosti žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, pak odvolací soud shledává pro rozhodnutí v dané věci podstatným tvrzení žalobce o tom, jaký je charakter nadužívání nemovitosti žalovaným. K této skutečnosti žalobce ve své žalobě uvedl pouze to, že žalovaný nemovitost užívá„ nad rámec svého spoluvlastnického podílu“, toto své tvrzení nijak dále nekonkretizoval a sám ho právně uzavřel tak, že„ žalovaný užívá bez právního důvodu společnou věc“. Jiné tvrzení o rozsahu nadužívání nemovitosti žalovaným a konkrétním způsobu tohoto užívání, a to i ve vztahu k možnosti užívání nemovitosti žalobcem v rozsahu svého spoluvlastnického podílu, žaloba neobsahovala, a to ani v doplnění nazvaném„ replika žalobkyně“ ze dne [datum]. 6. Z obsahu spisu v dané věci je zřejmé, že k projednání věci soud nařídil jednání dne [datum], jednání bylo nařízeno na [datum]. K jednání byl předvolán právní zástupce žalobce, předvolání k jednání mu bylo doručeno dne [datum]. K jednání dne [datum] se žalobce ani jeho právní zástupce nedostavili, svou neúčast na jednání neomluvili ani nepožádali z důležitého důvodu o odročení. Při tomto jednání soud prvého stupně věc projednal a rozhodl rozsudkem, který je dotčen odvoláním. 7. Jak tedy bylo shora uvedeno, žalobce svou žalobu odůvodnil pouze velmi stručně tím, že je vlastníkem nemovitosti ve spoluvlastnictví žalobce a žalovaného, bez jakýchkoli bližších tvrzení uvedl, že žalovaný užívá nemovitost v rozsahu nad rámec svého spoluvlastnického podílu a v souvislosti s tím požadoval vydání bezdůvodného obohacení, které mu tímto nekonkretizovaným nadužíváním nemovitosti vzniká. 8. Z uvedeného tedy vyplývá, že žalobce se domáhá vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.). 9. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Soudní praxe se i po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. shoduje na tom, že v případě nadužívání nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu jedním ze spoluvlastníků lze i nadále aplikovat závěry, které rozhodovací praxe soudů přijala za účinnosti dřívější právní úpravy. Lze tedy především vycházet v takové situaci ze závěrů vyjádřených v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 503/2011, které pak bylo základem pro mnohá další právní posouzení v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky, která se týkají nastolené problematiky. V souladu s touto rozhodovací praxí je tedy nutno konstatovat, že, užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení. Samotné spoluvlastnické právo není právním důvodem užívání věci v jakémkoliv rozsahu, je důvodem k užívání věci v rozsahu spoluvlastnického podílu. 11. Ve smyslu závěrů rozhodovací praxe soudů je však také nutno zdůraznit, že z charakteru spoluvlastnictví podle občanského zákoníku je zřejmé, že každý ze spoluvlastníků je (v rámci svého podílu) oprávněn užívat celou věc, a nemůže ji„ bez dalšího“ užívat nad rámec podílu na úkor ostatních spoluvlastníků. Majetkový prospěch dosažený takovým užíváním je považován za obohacení získané bez právního důvodu. 12. Soudní praxe se také opakovaně vyjadřuje k tomu, kdy nastává situace, v níž jeden ze spoluvlastníků užívá nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu„ na úkor“ ostatních spoluvlastníků. Jak dovozuje například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1519/2021,„ podstata (podílového) spoluvlastnictví spočívá v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci. Brání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, anebo pokud fakticky existující poměry neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, lze usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení“. Z výše uvedeného pak vyplývá, že pro řešení otázky, zda dochází k nadužívání nemovitostí jedním ze spoluvlastníků nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, je konkrétní rozsah a způsob užívání nemovitostí jedním ze spoluvlastníků nutno poměřovat také tím, zda takový charakter užívání nemovitosti tímto spoluvlastníkem je faktickým bráněním v užívání nemovitosti jinému vlastníku (kdy ho tedy jeden ze spoluvlastníků z možnosti užívání přímo aktivně vylučuje), případně tím, zda v důsledku daného rozsahu a způsobu užívání nemovitosti jedním ze spoluvlastníků jsou nastoleny takové poměry, které neumožňují dalšímu ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho spoluvlastnickým podílem. 13. Právě touto tezí je uvozena věta (kterou ve své odvolací argumentaci odvolatel vytrhává ze souvislostí odůvodnění daného rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1590/2021), která právě jen za takové výše popsané situace zdůrazňuje, že pro povinnosti spoluvlastníka k vydání bezdůvodného o