217 C 191/2022-40 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 7 253 Kč (sestávající z dlužné jistiny ve výši 6 425 Kč, poplatku za upomínání ve výši 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 328 Kč) s úrokem z prodlení tak, jak uvedeno ve výroku rozsudku s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 1. 11. 2019 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému vyplacen úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit spolu s úrokem ve výši 34,86 % ročně v 36 pravidelných měsíčních splátkách po 1 285 Kč, přičemž zaplatil do zesplatnění úvěru jen 31 splátek po 1 285 Kč, naposledy 19. 7. 2022. Úvěr byl proto dopisem ze dne 30. 8. 2022 zesplatněn. V rámci smlouvy se žalovaný zavázal hradit poplatek za oznámení o zesplatnění úvěru ve výši 500 Kč a při prodlení také smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaný však po zesplatnění ničeho nezaplatil. 2. Ve věci nebyl vydán pro neúčelnost elektronický platební rozkaz. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Dne 10. 1. 2023 bylo ve věci podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) ve věci jednáno v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se prostřednictvím svého právního zástupce omluvila, žalovaný, ač řádně předvolán, se bez omluvy nedostavil. 4. Z doplňujícího vyjádření žalobkyně bylo zjištěno, že žalobkyně šetřila úvěruschopnost žalovaného jeho lustrací v databázi nebankovních dlužníků [příjmení], v centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku, dále dotazníkovým způsobem na žalovaného, předložením daňového přiznání žalovaného k dani z příjmu fyzických osob a náhledem do katastru nemovitostí, že je vlastníkem domu bez omezení vlastnického práva. 5. Z listiny nazvané smlouva o úvěru [číslo] podepsané dne 22. 10. 2019 žalobkyní i žalovaným, z předsmluvních informací k žádosti o úvěr, výpisem z bankovního účtu žalobkyně, přiznání k dani z příjmu fyzických osob – žalovaného za rok 2018, z živnostenského listu žalovaného, záznamů o lustraci žalovaného ve výše označených registrech žalobkyní bylo prokázáno, že žalobkyně v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru dotazem na žalovaného a z živnostenského rejstříku zjistila, že žalovaný podniká v oboru úklidových prací s udávaným příjmem ve výši 34 500 Kč – na domácnost ve výši 59 500 Kč, kdy dle daňového přiznání dosahoval v roce 2018 hrubého příjmu ve výši 14 395 Kč, bydlel v bytě jiného vlastníka s udávanými nulovými výdaji nejenom na bydlení, ale domácnosti vůbec, vyjma 20 000 Kč, které měsíčně vynaloží na splátky stávajících úvěrů, v registru dlužníků a exekucí nebyl, vlastnil rodinný dům v obci [obec] bez omezení vlastnického práva. Smlouvou o úvěru se zavazoval při čerpaných 30 000 Kč zaplatit 46 250 Kč v 36 měsíčních splátkách po 1 285 Kč. Výpis z účtu žalobkyně prokazuje, že žalovanému byl úvěr ve výši 30 000Kč vyplacen, nerozporované tvrzení žalobkyně o zaplacení 31 splátek prokazuje, že z důvodu poskytnutého úvěru žalovaný zaplatil žalobkyni celkem částku 39 835 Kč. 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 86 odst. 1. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zsu“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zsu poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Podle § 75 zsu poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, odbornou péčí se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecním zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. 8. Podle § 2991 odst. 1,2 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ust. § 2993 o.z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 9. Z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen také„ z.s.u.“) je zřejmé, že zákon je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Z důvodové zprávy k § 86 zsu se podává, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Při získání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem… 10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Dle Nejvyššího soudu již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1. zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dle Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí dovodil také Nejvyšší Správní soud v rozhodnutí sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1.4.2015. V nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. US 4129/18 ze dne 26.2.2019 se Ústavní soud taktéž zabýval splněním povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele dané ustanovením § 9 odst. 1. zákona č. 145/2010 a obiter dictum mimo jiné uvedl, že stávající účinn