227 C 15/2023-110 — Okresní soud v Kladně

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení shora uvedeno částky s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu dvou smluv o úvěru, resp. smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne 1. 7. 2019 včetně sjednání kontokorentního úvěru [anonymizováno] a smlouvy o úvěru – [anonymizováno] půjčka ze dne 1. 7. 2019. 2. Ve věci bylo nařízeno ústní jednání na den 17. 3. 2023. Žalovanému bylo dne 24. 2. 2023 do vlastních rukou doručeno předvolání k tomuto jednání, jehož součástí bylo poučení o skutečnosti, že pokud se žalovaný k jednání bez důvodné a řádné omluvy nedostaví a navrhne-li to na jednání strana žalující, bude soud pokládat tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkajících se sporu za nesporná a na tomto základě může o žalobě rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. 3. Žalovaný se k uvedenému jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto vyšel z tvrzení uvedených v žalobě jako z tvrzení nesporných a na jejich základě rozhodl v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), nárok žalobkyně uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle § 153b odst. 2 o.s.ř. rozsudek pro zmeškání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro zmeškání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro zmeškání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro zmeškání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen„ z.ř.s.”); b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. např. § 13 z.ř.s. ve spojení s §§ 367, 371 z.ř.s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C. H. Beck, str. 332, bod 5 a 6). Konečně rozsudek pro zmeškání nelze vydat dle § 153b odst. 3 o.s.ř. tam, kde by takovým rozsudkem došlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky, jinými slovy, kde by se jednalo o tzv. konstitutivní rozhodnutí. 4. V posuzované věci se jedná o spor z titulu smlouvy o úvěru dle § ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 641/2005. Nejedná se o konstitutivní rozhodnutí, ale soud právně závazným způsobem deklaruje povinnosti žalovaného, jež mu vznikly z uvedeného titulu. 5. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 19 123,80 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 087 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a.t.”), z tarifní hodnoty ve výši 52 169,19 Kč sestávající z částky 3 220 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a.t., z částky 3 220 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t., z částky 3 220 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t. a z částky 3 220 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a.t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. a náhrada daně z přidané hodnoty ve v sazbě 21 % ze základu 14 080 Kč ve výši 2 956,80 Kč. Doplnění nedostatečně formulované žaloby soud nepovažuje za účelný úkon právní služby, pročež za toto podání odměnu nepřiznal. 6. Lhůty k plnění byly určeny dle § 160 odst. 1 o.s.ř. Náhrada nákladů řízení je splatná k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o.s.ř. 7. Odůvodnění rozsudku vychází z § 157 odst. 3 o.s.ř.