228 C 16/2023 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 24 320 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % z této částky v kapitalizované výši 792,43 Kč za období od 13. 9. 2021 do 28. 1. 2022 a úroku z prodlení ve výši 8,5 % z této částky od 29. 1. 2022 do zaplacení s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] Financial (dále jen„ právní předchůdkyně“) uzavřela s žalovaným dne 12. 12. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které tato společnost žalovanému poskytla částku 30 000 Kč v hotovosti při jejím podpisu. Pohledávka z této smlouvy byla dne 28. 1. 2022 postoupena na žalobkyni. Žalovaný na ni uhradil celkem 5 680 Kč. Žalobkyně se nyní domáhá toliko bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve výši rozdílu obou částek, tj. 24 320 Kč. Dluh žalovaného byl podle žalobkyně splatný dne 12. 9. 2021, neboť ze smluvních ujednání bylo žalovanému známo, že je povinen do tohoto dne celou částku splatit. Před uzavřením smlouvy zkoumala právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného tak, že zhodnotila od něj získané informace. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Soud zjistil následující skutečnosti. 4. Žalovaný a právní předchůdkyně podepsali dne 12. 12. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] podle„ § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník“, kterou se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 30 000 Kč a žalovaný se zavázal ji vrátit a zaplatit poplatek ve výši 29 270 Kč, vše v 21 měsíčních splátkách po 2 823 Kč (poslední splátka sjednána ve výši 2 810 Kč) splatných vždy ke konci splátkového období. Částku žalovaný přijal v hotovosti při podpisu smlouvy (viz smlouva o spotřebitelském úvěru). 5. Právní předchůdkyně pohledávku za žalovaným s účinností ke dni 28. 1. 2022 postoupila na žalobkyni (viz smlouva o postoupení a příloha), o čemž žalovanému dne 24. 2. 2022 (viz podací lístek) zaslala oznámení ze dne 30. 1. 2022. 6. Dopisem (předžalobní výzvou) ze dne 3. 8. 2022, odeslanou téhož dne (viz podací lístek), vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení částky 66 718,19 Kč do 18. 8. 2022. 7. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 11. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 12. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 13. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. 14. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že právní předchůdkyně a žalovaný uzavřeli smlouvou o zápůjčce podle § 2390 a násl. občanského zákoníku s tím, že závazek vznikl v okamžiku, kdy byly peníze žalovanému předány (tj. při podpisu smlouvy). To je zřejmé ze skutečnosti, že ve smlouvě je výslovně uvedeno, že byla uzavřena podle § 2390 občanského zákoníku (neboť jinak by se v tomto konkrétním případě v ničem nelišila od smlouvy o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku – předmětem jsou peníze, byl sjednán úrok a smlouva neobsahuje jiné výslovné ujednání ohledně toho, zda jde o reálný či konsenzuální kontrakt). Zápůjčka je současně spotřebitelským úvěrem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný vystupoval jako spotřebitel (§ 419 občanského zákoníku). Právní předchůdkyně pak byla poskytovatelkou podle § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 občanského zákoníku) poskytla spotřebitelský úvěr. Soud proto vedle občanského zákoníku aplikoval i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. 15. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C -679/18, a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020 – 103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně). 16. Soud má za to, že právní předchůdkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. V tomto směru žalobkyně pouze obecně uvedla, že právní předchůdkyně vycházela z informací získaných od žalovaného. Neunesla tedy již své břemeno tvrzení, neboť konkrétně netvrdila, o jaké údaje se jednalo a jak z nich právní předchůdkyně dovodila úvěruschopnost žalovaného. Ke svému tvrzení ani neoznačila žádný důkaz, neunesla tedy rovněž břemeno důkazní. Navíc je třeba uvést, že posouzení pouze na základě údajů získaných od spotřebitele (žalovaného) není dostatečné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, jehož závěry lze uplatnit i pro nynější zákon o spotřebitelském úvěru). 17. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnila tvrzení a označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr a označila důkazy k výše uvedeným neprokázaným tvrzením. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle § 118a o. s. ř. je zásadně poskytováno při jednání. Po účastníkovi lze spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil, nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud ani není povinen uvedené poučení sdělovat účastníkovi jinak, či odročovat kvůli tomu jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z