229 C 166/2023 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 13 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z této částky od 2. 7. 2015 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 3 384 Kč s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost P [anonymizováno] uzavřela s žalovaným dne 20.1.2009 smlouvu o půjčce [číslo] na základě které tato společnost žalované poskytla 13 000 Kč v hotovosti při jejím podpisu. Žalovaný se tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 9 048 Kč, celkem 22 048 Kč zavázal vrátit v 53 pravidelných týdenních splátkách po 416 Kč. Žalovaný však nesplácel řádně a včas a zaplatil dohromady jen 5 664 Kč, což bylo započteno na souhrnný poplatek a poté na jistinu. Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tj. po 53 týdnech dne 26. 1. 2010. Pohledávka z této smlouvy byla s účinností ke dni 1. 7. 2015 postoupena na [právnická osoba] S.á.r.L., a poté dne 24. 8. 2018 na stávající žalobkyni. 2. Žalovaný uzavření smlouvy ničím nesporoval, při jednání připustil, že je pro něj obtížné se orientovat v číslech účtů a zejména v komunikaci s žalobkyní. Žalovaný má za to, že se sporu dalo předejít zasláním prosté složenky, stejně tak mu není jasné, proč žalobkyně řeší spor až nyní, dle jeho názoru se jedná o účelové jednání se snahou získat, co největší zisk na úrocích. 3. Soud v dané věci nařídil na den [datum] jednání, k jednání se dostavil žalovaný, žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila, soud proto jednal v její nepřítomnosti v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. 4. Soud zjistil následující skutečnosti. 5. Žalovaný a společnost [právnická osoba] podepsaly dne 20. 1. 2009 smlouvu o půjčce [číslo] kterou se tato společnost zavázala poskytnout žalovanému půjčku 13 000 Kč a žalovaný se zavázala ji vrátit a zaplatit souhrnný poplatek v souvislosti s touto půjčkou ve výši 9 048 Kč, vše v 53 týdenních splátkách po 416 Kč s tím, že první splátka je splatná 7. den od uzavření smlouvy. Částku žalovaný přijal v hotovosti při podpisu smlouvy. Ze smlouvy též plyne, že byla sjednána podle zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (smlouva o půjčce, smluvní podmínky). 6. [právnická osoba] následně dne 21. 7. 2015 zaslala (viz. poštovní podací arch) žalovanému oznámení ze dne 25. 6. 2015 o postoupení pohledávky z této smlouvy na [právnická osoba] S.á.r.L., jímž ji současně vyzvala k zaplacení dluhu ze smlouvy ve výši 16 384 Kč do 10 dnů od obdržení tohoto dopisu (smlouva o postoupení pohledávek, podací arch, potvrzení o provedení transakce, seznam postoupených pohledávek). Společnost SeCapital S.á.r.L. dne 19. 9. 2018 žalovanému zaslala oznámení ze dne 12. 9. 2018 o postoupení stejné pohledávky na žalobkyni (viz poštovní podací arch, oznámení). 7. Právní subjektivita a aktivní legitimace žalobkyně byla prokázána výpisem z obchodního rejstříku a smluv o postoupení pohledávek (výpis z obchodního rejstříku, smlouvy o postoupení pohledávek). 8. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby (předžalobní výzva, podací arch). 9. Podle výpisu z databáze časových řad ARAD činily úrokové sazby korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu v průměru 13,98 % ročně (výpis ARAD). 10. Pro nadbytečnost soud neprováděl důkaz listinou založenou žalobkyní označenou jako„ zákaznická karta“, neboť se jedná o prázdný formulář neobsahující žádné relevantní skutečnosti pro věc a stejně tak soud neprováděl ani důkaz navrhovaný žalovaným, tj. doklad o výši měsíčních příjmů od Úřadu práce, neboť rovněž neobsahuje žádné relevantní důkazy pro věc, když žalovaný nárok žalobkyně nijak nepopíral a splátky nežádal. 11. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 12. Podle § 658 odst. 1 občanského zákoníku při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. 13. Podle § 39 občanského zákoníku neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 14. Podle § 41 občanského zákoníku vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. 15. Podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. 16. Podle § 457 občanského zákoníku je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. 17. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli smlouvu o půjčce podle § 657 a násl. občanského zákoníku (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Závazek vznikl tím, že na jejím základě bylo žalovanému předáno 13 000 Kč v hotovosti, jež byl žalovaný dle smlouvy povinen vrátit postupně v 53 týdenních splátkách. Ve smlouvě byl současně sjednán poplatek ve výši 9 048 Kč, který je třeba z právního hlediska považovat za úrok ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku, neboť jde o úplatu za poskytnutí půjčky žalovanému, jak ostatně uvádí i sama žalobkyně. 18. Soud se dále zabýval platností smlouvy o půjčce, konkrétně ujednání o úroku. Z § 39 občanského zákoníku plyne, že neplatný je mj. právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Jedná se o neplatnost tzv. absolutní, k níž soud musí přihlédnout i bez námitky účastníka (viz a contrario § 40a občanského zákoníku). Ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Hranicí přiměřenosti úroků je přibližně dvojnásobek či trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů, byť u půjčky na základě smlouvy uzavřené mezi fyzickými osobami (zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci) by bylo možné i takovou míru akceptovat s ohledem na vyšší míru rizikovosti oproti půjčkám či úvěrům poskytovaným peněžními ústavy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014). Za nemravné tak Nejvyšší soud shledal např. úroky v sazbě 60 % ročně (viz prvně cit. rozsudek) či 36 % ročně (viz usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). 19. V projednávané věci byla smlouva sjednána mezi podnikatelkou – obchodní společností ([právnická osoba]) poskytující půjčky v rámci svého podnikání a spotřebitelem, což je zjevné i z toho, že se v ní výslovně odkazuje na tehdejší zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (jenž se vztahoval právě na půjčky poskytované věřitelem v rámci jeho podnikatelské činnosti fyzickým osobám, které v rámci své podnikatelské činnosti nejednají, viz § 1 odst. 1, § 2 písm. a), b) a c) tohoto zákona). Nejde tedy o případ půjčky mezi fyzickými osobami (ve smyslu výše citované judikatury). 20. Sjednaný úrok přitom činil při přepočtu na roční sazbu asi 69,6 % ročně z jistiny. Jedná se o výši, která je již na první pohled zcela nepřiměřená (srov. s nepřiměřenými úroky v judikatuře výše), zvláště ve spotřebitelských vztazích. Soud připomíná, že ochrana spotřebitele je jedním z projevů zásady ochrany slabší strany, která je součástí ústavního principu rovnosti v materiálním pojetí. (viz např. bod 10 nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 78/19). Nelze připustit, aby podnikatelé zneužívali svého silnějšího postavení (plynoucího z odborného zázemí, hospodářské síly, profesionální zkušenosti, lepší znalosti práva či dostupnosti právních služeb) k vynucení v podstatě lichevních úroků – a to ani s odkazem na údajnou vyšší rizikovost úvěru (žalobkyně navíc ani netvrdí žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by plynula rizikovost poskytnutí úvěru žalované). Rovněž při porovnání s úrokovými sazbami, které v době uzavření smlouvy požadovaly banky u úvěrů s podobnými parametry, je zjevná nemravnost sjednaných úroků. Průměrná sazba úroků u úvěrů domácností na spotřebu činila 13,98 %. Sjednaná výše je tak více než čtyř a půl násobná, což je dle výše citované judikatury (která připouští maximálně dvojnásobnou až trojnásobnou výši) hrubě nemravné. Z těchto důvodů soud ujednání o úrocích podle § 39 občanského zákoníku posoudil jako neplatné, neboť se příčí dobrým mravům. 21. Soud poznamenává, že názor zastávaný Vrchním soudem v usnesení